Článek
Poprvé a naposledy dovolil Nohavica filmařům vstoupit do svého soukromého života. Tvůrci dokumentu tvrdí, že jim nabídl stovky hodin archivních, nikdy nezveřejněných záběrů z celé řady zahraničních koncertů a cest, a hlavně dokonale poodhalil mnohovrstevnatost své komplikované duše.
„Na nic se nemá tlačit, všechno chce svůj čas. A teď nastal čas na to, aby vznikl film. Řekl jsem tvůrcům, aby si dělali, co chtějí, ať mě postaví, kam chtějí, ať si dělají, co uznají za vhodné, a až to bude hotové, podívám se na to. Udělal jsem to a musím říct, že jsem jim za to zatleskal,“ uvedl Nohavica.
„Nebylo to jenom natáčení, bylo to také vzpomínání. Tvůrci mě například odvezli do kasáren, kde jsem byl na vojně, a já si tam stoupl před kameru a vzpomínal,“ pokračoval Nohavica. „Když jsem pak večer přijel domů, byl jsem rád, že už kolem sebe kamery nemám, ale vzpomínky mi v hlavě jely dál.“
Filmový štáb pod vedením režisérky Petry Všelichové dokázal jeho otevřenosti využít a po dvou letech práce vznikl dokument, který je takřka kompletním životním příběhem naplněným emocemi, poetikou, střety s každodenní realitou a samozřejmě písněmi.
Téměř tříletá práce scenáristy Marka Dohnala podle tvůrců přiměla Nohavicu odkrýt i ty nejosobnější okamžiky jeho života a často jít do hloubky i v tématech, která mu nejsou dvakrát po chuti.
Jaromír Nohavica na snímku k videoklipu i filmu
Film tedy nahlédne do Nohavicova rodinného zázemí, do psychiatrické léčebny, v níž byl hospitalizován, do koncertní šatny i vyšetřovny Státní bezpečnosti. Filmový štáb v průběhu natáčení navštívil desítky lokací spojených s jeho životem a natočil více než třicet hodin materiálu.
První verze dokumentu měla sedm a půl hodiny. Druhá pět, třetí dvě a půl a ta finální má sto jedna minut. Ve filmu zazní na šestašedesát písní z jeho autorské tvorby.
Díky letnímu termínu premiéry se distributoři rozhodli uvolnit film od data premiéry také pro všechna letní kina. Některých projekcí se Nohavica sám zúčastní.
