Článek
„Adélku původně měla hrát jiná holčička. Když ale pan Hašler zjistil, že je na roli moc vysoká, začal shánět náhradní dětskou herečku. A nedokázal ji najít. Můj strýc, který pracoval na Barrandově jako filmový architekt, mu potom ukázal mou fotku, kterou nosil v kapse. Táta rád fotil, navíc jsem byla jeho prvorozená dcera, a tak jsem na řadě fotek v rodinných albech à la kterak Dášeňka rostla,“ vypráví paní Viktorínová.
Hašler prý po zhlédnutí portrétu prohlásil, že ji chce v barrandovských ateliérech vidět hned následující den. A tak se tehdy čtyřletá Jitka s maminkou, které spolu zrovna dojely za příbuznými do Frýdlantu nad Ostravicí na prázdniny, po příjezdu na místě otočily a vyrazily nočním rychlíkem zpět do Prahy.
„Když jsme pak zašly k panu Hašlerovi na zkoušku, pamatuji si, že se mě zeptal: ‚Co tady děláš, holčičko?‘ Mně už maminka všechno objasnila ve vlaku, a tak jsem odpověděla: ‚Vy to nevíte? Já jdu filmovat.‘ Hašler se zasmál a prohlásil: ‚Tak to je ona!‘“ pokračuje.
Úloha Adélky, jež se titulní postavy v podání Terezie Brzkové všetečně ptá, proč má tak bílé vlasy, a ujišťuje se, že babička nikdy nezemře, jí skvěle padla. „Byla jsem dítě zvídavé, pořád jsem se na něco dotazovala. Hašlera jsem nejspíš přesvědčila právě tím, že jsem se ho nebála,“ míní.
Interiérové scény vznikaly v Praze na Barrandově a v Hostivaři, venkovní se natáčely v Ratibořicích, dějišti knižní předlohy. „Vybavuji si, jak štáb hlídal sluníčko. Když jsme s ostatními dětmi běželi přes stráň vítat babičku, nebylo to nejjednodušší. Než jsme se na kopci shromáždili, překryly slunce mraky a museli jsme čekat, až budeme v záběru dostatečně nasvícení,“ podotýká.
Viktorínová si v době protektorátu zahrála i ve filmech Pro kamaráda (1940), Pantáta Bezoušek (1941) a Host do domu (1942). Po heydrichiádě pro ni ale s natáčením nastal utrum. „Měla jsem hrát v německém filmu. Táta jakožto velký vlastenec řekl, že ani náhodou. Aby z toho nebyl postih, předstírala jsem do konce války nemoc, která mi údajně znemožňovala hrát. Pak už jsem se objevila jen jako komparzistka ve filmu Prstýnek z roku 1944,“ popisuje.
Profesionální herectví ji v dospělosti nezlákalo. Nakonec se stala učitelkou matematiky. S manželem, který se živil jako mostař, žila necelé tři roky v Egyptě a učila tam potomky zaměstnanců české ambasády v Káhiře. „Často jsem volila metodu hraní, abych žáky zaujala. Pedagog musí být tak trošku herec,“ tvrdí.
Na svůj požehnaný věk je stále velmi vitální, což přisuzuje zejména aktivnímu životu. „Za katedru jsem si sedala, jen když jsem zapisovala do třídní knihy. Jinak jsem byla v neustálém pohybu,“ dodává.
