Článek
Takřka půlstoletí starý originál začíná zostra, naturalistickým detailem otevřené operace srdce. To ale zdaleka není to nejskandálnější, co obsahuje.
Připravte se na popravu elektrickým proudem i kanibalskou sektu, jejíž členové si pochutnávají na mrtvole těsně předtím, než se oddají orgiím. Na roztomilou opičku, která zanedlouho skončí na talíři hostů jedné barbarské restaurace. Ti ji přímo na prostřeném stole umlátí k smrti a s úsměvem vydlabávají její mozek z lebky coby syrovou „delikatesu“. A pak jsou tu vraždy i sebevraždy, pitevna, jatka, letecká havárie nebo holokaust.
Zřejmě jedinou dobrou zprávou je, že při natáčení tohoto filmu nikdo nezemřel. Zhruba 60 procent jeho stopáže tvoří nepoužité záběry z televizních reportáží nebo archivní videa lékařských výzkumníků, pracovníků márnic či svědků havárií, které zakoupil štáb v čele s režisérem Johnem Alanem Schwartzem.
Zbytek je jakási retro verze dnešních deepfake videí: zinscenované sekvence, které se tváří jako autentické. Prolitá krev byla umělá, vězeň odsouzený ke smrti byl najatý herec, opičí mozek byl ve skutečnosti květák – Steven Spielberg tomu mimochodem složil poctu obdobnou scénou ve filmu Indiana Jones a Chrám zkázy.
„Každá nastupující generace objeví náš film. I když z dnešního pohledu působí hloupě, stále se najdou tací, kteří doopravdy věří, že fabulované scény jsou reálné,“ řekl Schwartz v roce 2012. K přesvědčení diváků prý stačí zlověstný hudební doprovod, zvukové efekty a samozřejmě šikovný střih.
Jeho dílo spadá do subžánru mondo pojmenovaného podle italského výrazu pro svět. Vžil se pro něj i název shockumentary, šokující dokument. Většinou totiž zachycuje exotické, pro Západ nepochopitelné kultury, a zabývá se tabuizovanými tématy jako sexem nebo smrtí. V podstatě jde o záměrnou provokaci.
Jeden z nejnenáviděnějších filmů v historii cílí na nejnižší pudy, obyčejnou zvědavost na neštěstí druhého. Režisérovi prý posloužil jako „hlásná trouba všeho, co chtěl říct, aniž by ho kdokoli cenzuroval“.
Doboví kritici ho ztrhali, zato se mu dařilo komerčně. Z rozpočtu ve výši 450 tisíc dolarů (asi 9,3 milionu korun) vykouzlil 35 milionů (723 milionů korun) a rozrostl se o tři oficiální a dvě neoficiální pokračování.
Původní snímek zafinancovali japonští investoři, kteří s ním cílili na tamní trh. „Kromě peněz nám dali naprostou tvůrčí svobodu. Který mladý začínající filmař by takovou nabídku odmítl?“ hájil se tvůrce.