Hororová Týna: Kanibalové v incestních vztazích? Pach krve naštval obyvatele horského státu

V tomto hornatém vnitrozemském státě na severovýchodě USA se ve snímku ocitne parta mladých lidí, kteří havarují v hlubokých lesích. Když jedna z dívek najde nastražený ostnatý drát přes cestu, je jasné, že o náhodu nešlo.

Společně se pokusí vyhledat pomoc. Zanedlouho narazí na zchátralou chalupu, kde, jak doufají, by mohla být pevná linka. Tu tam skutečně najdou, jenže je nefunkční. Poté, co si všimnou obrovské hromady slunečních brýlí, bot, klíčů od aut a dětských hraček a posléze i zamrazených částí lidského těla v lednici, pochopí, že mají namále.

Film o vražedném řádění kanibalů, kteří vzešli z incestních vztahů, nebyl svého druhu první. Hororový subžánr zvaný hixploitation, někdy také hillsploitation, vznikl už dávno předtím.

Venkovany žijící na americkém jihu, případně v Apalačském pohoří, které se táhne od Alabamy až po východní Kanadu, představuje obvykle jako chudé a nevzdělané lidi, kteří si libují v popíjení alkoholu a násilných střetech s přespolními. Někdy je vykresluje i jako náboženské fanatiky.

Špatná – a zcela mylná – pověst se především s rodáky ze Západní Virginie vleče už od americké občanské války, tedy od druhé poloviny 19. století. Novináři a spisovatelé z měst tenkrát vyrazili objevovat „místní kolorit“ odlehlého regionu a jeho obyvatele v senzacechtivých článcích a knihách pak popsali jako zaostalé negramoty.

Nelichotivý obraz podpořili i majitelé dolů. Ti o místních mluvili jako o špinavých nevzdělancích, čímž se snažili ospravedlnit kruté podmínky, v nichž horníci pracovali. Na počátku 20. století přibyly scestné zprávy o tom, že se tam mezi sebou berou příbuzní.

Hned v úvodní scéně Pachu krve běží montáž se záběry map a novinovými titulky o údajných genetických mutacích spojených s krvesmilstvím. Krátce po své premiéře vyvolal mezi lidmi v Západní Virginii vlnu rozhořčení, veřejně ho odsoudil i tehdejší guvernér státu.

Režisér se výtkám dodnes brání. Svůj počin považuje za prostou žánrovou zábavu, kterou přirovnává ke comfort food, neboli lidově řečeno „prasárničkám“. Tedy pochoutce, která sice není dietní, ale bude nám po ní dobře na duši. „Když koukáte na můj film, je to jako byste jedli bramborovou kaši,“ upřesnil.

Odvolal se přitom na slova staršího kolegy, režiséra Stuarta Rosenberga, který natočil vězeňské drama Frajer Luke (1967) nebo Horor v Amityville (1979). „Řekl mi, že jediné, co můžu udělat, je diváky rozesmát, dojmout nebo vyděsit k smrti. Že filmem nemůžu činit žádné politické prohlášení. Komunikace s publikem probíhá čistě prostřednictvím emocí,“ podotkl v rozhovoru.

A že je les v Pachu krve smrtonosným místem? Strach z přírody je v nás podle Schmidta odjakživa a s jeho filmem nijak nesouvisí. „Divočina je nebezpečná už od dob, kdy jsme ještě nebyli lidmi,“ uzavřel.