Článek
Rozpálenou Mohavskou pouští na jihozápadě USA projíždí sedm členů rodiny Carterových spolu se svými psy, pohádkově pojmenovanými Kráska a Zvíře. Mají namířeno do Los Angeles, za filmovými hvězdami a plážemi.
Rádi by si ještě udělali zastávku ve stříbrných dolech, přestože k nim nevede patřičně sjízdná vozovka. Majitel benzinové pumpy, kde tankují, je nabádá, aby se striktně drželi hlavních cest.
Zdá se, že dobře ví, že je na těch vedlejších může potkat něco zlého. Že, přeneseně řečeno, mají zdejší hory oči, a zatímco místní zmutovaní obyvatelé terén perfektně znají, cizinci se v něm snadno ztratí a budou ponecháni napospas jejich kanibalským choutkám.
Cravenovi se zrovna moc nechtělo pouštět se znovu do hororu. Na kontě měl v té době kontroverzní debut Poslední dům nalevo (1972) na oblíbené téma pomstěného znásilnění a v hrůzách pokračovat nehodlal. Jenže, jak se říká, složenky se neptají, a tak na nabídku producenta Petera Locka na další děsivý projekt kývl.
Režisérova původní myšlenka byla hororově pojmout klasickou pohádku O perníkové chaloupce. Z toho nakonec sešlo, její zřejmé motivy přesto zůstaly: příbuzní uvízlí v nehostinné divočině versus lidojedi, kteří touží po jejich mase.
Stále to však nebylo ono. Tvůrce osvítila až rešerše v oddělení forenzních věd Newyorské veřejné knihovny, kde narazil na pověst o skotském kanibalovi Sawneym Beanovi. Ten na konci středověku vedl skoro padesátihlavý klan, který zavraždil a zkonzumoval asi tisícovku osob.
Cravena zaujalo i to, s jakou chladnokrevností byli členové zločinecké rodiny po dopadení mučeni a popraveni, aniž by proběhl soud. „Na jedné straně máte šílenou rodinu, ale když se na ten případ pořádně podíváte, nedělala vlastně nic horšího než civilizovaní lidé, když je chytili,“ řekl v dokumentu o vzniku filmu.
Wes Craven vystavěl zápletku na legendě o vůdci kanibalského klanu Sawneym Beanovi (na obrázku).
Horor postavil na společenském kontrastu. Privilegovaní Carterovi reprezentují americkou střední třídu žijící v blahobytu, zatímco hendikepovaní protivníci jsou jejich temným odrazem. Kradou a zabíjejí, aby vůbec přežili. A stejný osud čeká i „hodné“ protagonisty, když postupně přicházejí o výdobytky: funkční auto, zásoby jídla a pití nebo bezpečné zázemí.
Natáčení filmu začalo nedaleko kalifornského Victorville sice až po letní sezóně, v říjnu 1976, na place nicméně panovalo nesnesitelné horko. V přilehlé poušti šplhaly teploty přes den k padesáti stupňům Celsia, v noci naopak klesaly na nulu. „Pamatuji si, jak jsme buď umírali horkem, nebo mrzli. Nic mezi tím,“ vzpomínala Američanka Dee Wallaceová, představitelka jedné z Carterových dcer.
Nejnáročnější to ovšem bylo pro jejího kolegu Michaela Berrymana, jenž ztvárnil mutanta Pluta. Herec se narodil bez potních žláz, a tak ho povětrnostní podmínky ohrožovaly na životě, kvůli čemuž jej po každé scéně opečovávali lékaři.
Celý projekt byl takříkajíc punk. Štáb operoval s rozpočtem mezi 350 až 700 tisíci dolarů, hollywoodské filmy přitom tehdy stály okolo pěti milionů. Kamery si vypůjčil od pornografického filmaře a herci si sami dělali make-up, což je na autenticky působícím výsledku patrné. Ten nám ostře ukazuje, že civilizovaní zůstáváme jen do chvíle, než přijdeme o vymoženosti, na nichž jsme závislí.
