Hororová Týna: Slušnost vás může i zabít. Z italského ráje se rodina propadne do nizozemského pekla

Historie tohoto snímku se začala psát už v Tafdrupově dětství, kdy byl s rodiči o prázdninách v Toskánsku. Ti se tam tehdy seznámili s německým párem, který je záhy pozval k sobě do Norimberka na návštěvu. Podle režiséra šlo o tři nejdelší dny v jeho životě. Hostitelé se totiž v domácím prostředí chovali docela jinak než na dovolené.

Obdobné nabídce pak čelil už coby dospělý, kdy, opět v Itálii, se svou přítelkyní narazil na nizozemskou dvojici, která je ponoukala, aby za ní vyrazili do Rotterdamu. „Říkali jsme si: ‚Máme jet? Nemáme?‘ Nakonec jsme se rozhodli nejet. Začal jsem si nicméně představovat, co by se asi stalo, kdybychom se tam vydali,“ popsal.

Stejný vzorec použil kodaňský rodák ve svém třetím celovečerním počinu Nepřivolávej nic zlého. Jeho protagonisty jsou Dánové Bjørn a Louise, kteří si s dcerou Agnes užívají slunného Toskánska. V euforické náladě povečeří s příjemnými Nizozemci Patrickem a Karin, které doprovází trochu zvláštní, tichý syn Abel. Jeho nemluvnost rodiče později vysvětlí tím, že se chlapec narodil bez jazyka.

Když dánská rodina přijme pozvání na jejich nizozemskou usedlost, po příjezdu jdou někdejší sympatie stranou. Nizozemci už nepůsobí mile, ale nanejvýš podivínsky a neomaleně.

Ač je Louise upozorní, že je vegetariánka, nutí ji jíst maso. Když se jde umýt, Patrick drze vejde do koupelny a prohlíží si její nahé tělo skrze sprchovou zástěnu. Situace graduje a je jasné, že tu něco nehraje.

Bjørn s Louise přesto věří, že si všechno jen špatně vykládají a že jde o kulturní rozdíl mezi zdrženlivými Dány a rozpustilými Nizozemci. Jejich důvěra v lidské dobro a slušnost, které je přimějí neodjet, se jim však stane osudnou. Kdo by přitom očekával „pouhé“ vraždění, bude nejspíš potěšen.

Scénář napsal Tafdrup se svým bratrem Madsem. Společně si položili otázku, jak by asi výchozí myšlenku filmu rozvedli jihokorejští tvůrci, známí pro radikální mísení žánrů, jehož příkladem může být ponurá sociální satira Parazit (2019). V tomto duchu pojali vlastní dílo, které je stejně temné jako sarkastické.

„Pracovali jsme také s mytologií. Itálie symbolizuje nebe, Dánsko je limbus (předpeklí – pozn. red.) a Nizozemsko už je čistým peklem,“ dodal.

Tématem tu ani tolik není tvář zla, jako spíš pasivita obětí. Tafdrup vyobrazil moderního, přecivilizovaného člověka, který ignoruje vlastní intuici. „Film ukrývá poselství, že bychom k sobě měli být laskaví a naslouchat svým instinktům namísto toho, abychom dělali to, co po nás chtějí ostatní,“ podotkl.

Hororem naráží na typicky skandinávské potlačování emocí a snahu vyhnout se konfliktům za každou cenu. Kritizuje navíc politickou korektnost nebo cenzuru v umění, při nichž se odvrací zrak od nepříjemných společenských jevů.

Takzvaných lekaček, nadpřirozena ani potoků krve se v Tafdrupově psychologické sondě ovšem nedočkáte. Hodinu a půl dlouhý film buduje napětí velmi pozvolna, aby katastrofu, jež vyráží dech, „odpálil“ v závěrečném dějství. „Nejvíc se bojím jiných lidí a sám sebe,“ vysvětlil.

Producenti si sice přáli optimističtější rozuzlení příběhu, režisér si však stál za svým. „Někdy by prostě neměla existovat naděje,“ upřesnil. Divákům chtěl, přeneseně řečeno, chrstnout do obličeje ponaučení, že slepé následování společenských pravidel může být fatální.