Článek
Neill v příběhu ztvárnil špióna Marka, jenž se po tajné misi vrací do Západního Berlína. Zmožen prací touží po klidu, jenže manželka Anna v podání Francouzky Isabelle Adjaniové mu doma suše oznámí, že se s ním chce rozvést, protože si našla jiného muže.
Mark si najme soukromého detektiva, aby zjistil, s kým je mu partnerka nevěrná. Ten vypátrá jistého Heinricha (Heinz Bennent), který ovšem oběma naznačí, že situace je komplikovanější, než se zprvu zdála. V jednom zpustlém bytě totiž Markova choť pravidelně souloží s nadpozemskou, chapadlovitou stvůrou.
Do hry navíc vstupuje Helen, učitelka Markova a Annina malého syna. Ta je Anně vzhledově podobná jako vejce vejci, ale na rozdíl od své líté a nevyzpytatelné dvojnice má velmi mírnou povahu.
Żuławski nepřinesl běžný žánrový film. Posedlost pro něj představovala nesmírně upřímný portrét rozpadu jeho manželství s polskou herečkou Małgorzatou Braunekovou. Psal jej v hlubokých depresích v newyorském vyhnanství poté, co mu polská komunistická garnitura zastavila natáčení sci-fi eposu Na stříbrném glóbu, uvedeného až v roce 1988.
„Ocitl jsem se sám v hotelu, s psacím strojem a spoustou whiskey. Velmi rychle se zrodil film, který jsem měl v hlavě už docela dlouho,“ řekl pro filmový server Metrograph.
K dialogům přizval amerického spisovatele Frederika Tutena, kterého při pozdějším prvním promítání snímku šokovalo explicitní vyobrazení slizkého stvoření, s nímž má Anna poměr. „V mých představách nebylo tak doslovné,“ upřesnil v loňském rozhovoru.
Berlínský vetřelec
K jeho výrobě režisér přizval Itala Carla Rambaldiho, tvůrce vizuálních efektů pro Vetřelce (1979). Na zhotovení monstra ale nedostal dost peněz, a tak dodal jen laciný výtvor z růžového latexu s velice primitivními pohyby. Żuławski byl krajně nespokojen. Onen „obří kondom“ Rambaldimu vrátil a ten pak strávil celou následující noc jeho předěláním pomocí dřeva a černých drátů, až se filmařovi trefil do vkusu.
Samotné natáčení Neill s Adjaniovou shodně popsali jako drastické. „Żuławského jsem neměl moc rád. To, co vnímal jako režii, byla často vyloženě šikana. Chtěl po nás víc, než co jsme mu dokázali dát. Byl jsem svědkem toho, jak na Isabelle křičel. Řval jí přímo do obličeje. Bylo to znepokojivé,“ vylíčil Neill v knižní autobiografii Did I Ever Tell You This? vydané před třemi lety.