Tereza Ramba: Všichni víme, že alkohol je problém. Obvykle s ním přichází i lež

Snímek natočil režisér Dan Svátek podle stejnojmenného blogu a knihy Michaely Duffkové. Ta v nich otevřeně popsala boj se závislostí, do níž spadla během rodičovské dovolené. Alkoholem řešila samotu, rodinnou krizi.

Přiznám se, že jste mě překvapila, že jste podobnou roli vzala.

Já jsem to taky dlouho zvažovala. Na druhou stranu, sama se považuju hlavně za dramatickou herečku. Jen poslední čtyři roky jsem si dala fakt voraz.

Kvůli dětem, předpokládám.

Ano. Práci jsem omezila v době, kdy se narodil Mikulášek. Od té doby se snažím točit tak jeden film ročně. Jako první jsem poté vzala pohádku O vánočních hvězdě… Většinou si vyberu nějaký krásný film nebo pohádku, nejlépe kde můžou být na place děti. Já tam přijedu, někdo mě nalíčí, já si dám kafe (smích).

Teď to to trošku zlehčuju. I komedie jsou samozřejmě strašně těžká disciplína a musela jsem se spoustu věcí naučit, ale psychicky vás drží v nějakém normálu.

Zápisník alkoholičky je v tomto směru vážně tematicky jinde.

Ano, tohle je přesně věc, kterým jsem se v posledních letech vyhýbala… Ani to zprvu nebyla role pro mě.

Vlastně se to celé stalo tak, že film byl úplně jinak obsazený, jenže to nevyšlo a Dan Svátek hledal herečku znovu. A moje manažerka Michaela Bastien se mu ozvala, aniž bych to tušila, že si myslí, že bych v něm měla hrát já.

Vy jste to tak neviděla?

Když to řekla mně, reagovala jsem, že se zbláznila a že určitě ne. Ať se prostě Danovi omluví, že to neberu. Jenže na to šla chytře. Řekla mi: dobře, ale prostě si to přečteš, a pak se rozhodneš. Ostatně čtu všechno, co mi kdo nabízí…

Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem se do toho pustila. Seděla jsem ve své oblíbené kavárně, kam chodím pracovat. Měla jsem dvě tři hodiny volna od dětí, po dlouhé době, začetla jsem se, a pak to přišlo. Měla jsem hrozně velkou psychosomatickou reakci na to, co jsem četla. Na samotný text.

Co si pod tím mám představit?

V podstatě jsem se v té kavárně skoro poblila. Z toho příběhu mi nebylo vůbec dobře. Ale nevzdávala jsem to. Zavolala jsem mámě a řekla jí: hele, tady je jeden film, ale mně z něj úplně není dobře, a nemůžu ho točit s dětmi.

Máma mi odpověděla, že i tahle témata jsou důležitá, že jestli se jim budu teď pořád podobně vyhýbat, nebudu je točit už nikdy. Řekla mi, že tyhle ponory jsou přece přesně to, co na herectví miluju a že se tomu nemůžu vyhýbat věčně, že se na děti vymlouvám.

Pak jsem zavolala ještě své manažerce Míše, popsala jí to samé, co mámě, a ona reagovala: no, ale i tohle jsi ty, i s tou svou reakcí. Ta její věta mě zaujala. Uvědomila jsem si, že žiju na sluníčkovém obláčku, že jsem šťastná, že mám krásnou rodinu, ale zároveň je ve mně něco dalšího. Navíc mě vždy bavily i výzvy na role, jakou nabízí Zápisník alkoholičky.

Tak jste řekla Danu Svátkovi ano.

Ještě to chvíli trvalo. Nejdřív jsme se shodli na rodinné radě, s přáteli, že je možná čas, abych roli vzala, že jsem herečka, že je čas si vzpomenout, že i tohle je má práce. Dohodla jsem se s Matym (manžel - pozn. red.), který si vzal na celou dobu natáčení volno, s jeho maminkou, s mojí maminkou, jak vše zvládnout, až nebudu doma.

Nastala dlouhá příprava. Samozřejmě se v rámci realizace našich plánů ukázalo, že to nebude úplně jednoduché, jak jsem si představovala, ale troufám si říci, že máme za sebou to nejhorší, a jsem strašně šťastná, že jsem do filmu, do Zápisníku alkoholičky šla. Mám pocit, že mě to ryze osobně občerstvilo, že jsem něco podobného potřebovala.

Já jsem knihy paní Duffkové četla. O vás vím, že si upravujete scénáře tak, aby vám seděly. Jak hodně jste upravovala zrovna tento?

Scénáře upravuju, lehounce. (smích)… V tomhle případě jsem se příběh, který je hodně niterný, temný, snažila prosvětlit. Myslím si, že i když jste úplně na dně, narazíte tam na maličkosti, korálky, z nichž můžete mít radost. Na nich jsem se svou roli snažila postavit. Na radosti, najít tam humor. Z hnusu krásu. Dan Svátek to naštěstí viděl stejně…

Všichni víme, že alkohol je problém, ale i to, že je i fajn, a to dlouhou dobu. My se v Zápisníku snažíme ukázat tu hranici, kdy už představuje ohrožení, nebezpečí. Dlouho věříte, že jste v pohodě, že vše zvládáte. Ubližujete přitom všem. S alkoholem totiž přichází obvykle lež. Padáte-li do závislosti, lžete sobě, lžete jiným. A ty lži jsou naprosto osobní. Proto jsem roli pojala tak, že moje postava skoro do konce věří, že se nic neděje.

A děje.

Děje, což jí dává najevo nejen okolí, ale také tělo, jeho fyzická část, která odchází. Její mysl ale dlouho jde jinudy… Což může být ve zkratce další důvod, proč jsem roli vzala. Je dostatečně komplikovaná.

Točila jste týdny. Kolik alkoholu jste za tu dobu vypila?

Možná půlku piva? Napila jsem se od kolegy Míly Königa. Na alkohol rozhodně chuť nemám, a to točíme v různé intenzitě třetí měsíc.

Prozraďte mi… Knížky končí dobře. Paní Duffková má svou závislost pod kontrolou. Dopadne dobře i film?

Můžu potvrdit, že paní Duffková vypadá výborně, potkala jsem ji nedávno. My jsme nechali konec u filmu hodně otevřený. Je na divákovi, jak si vše přebere. Ale myslím si, že končí realisticky.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zápisník alkoholičky - Michaela Duffková