Článek
Nelze to ostatně přehlédnout, na filmy, které bodují na festivalech, přijde většinou do kin jen hrstka diváků. Své o tom vědí i čeští distributoři, kteří kdy koupili do široké distribuce film, jenž uchvátil karlovarské publikum, a když ho uvedli do kin, zjistili, že skoro všichni, kteří ho chtěli vidět, ho viděli právě ve Varech.
I proto jsou skvělé karlovarské ozvěny Šary Vary, díky nimž se filmy z festivalu dostanou k tomu „zbytku“ diváků, kteří o ně stojí.
Velmi často je to škoda, protože zdaleka nejde jen o takzvané velké umění, ale docela obyčejně o dobré filmy, které by před léty publikum zaujaly daleko víc. A často by i dnes stačilo jen to zkusit – a mnozí diváci, kteří by se do kina vydali, by byli spokojeni. Ale svět se mění, a i když nad tím můžeme naříkat, je to tak to jediné, co s tím můžeme dělat.
Posun dotkl i druhé strany, filmových festivalů včetně canneského. Ty tam jsou doby, kdy Zlatou palmu vyhrál David Lynch se Zběsilostí v srdci (1990) nebo Quentin Tarantino s Pulp Fiction: Historkami z podsvětí (1994).
Se soustředěním zejména na evropské a asijské, z amerických filmů na ty nezávislé, je pryč i doba, kdy snad každý návštěvník dostal na ulici „shrečí uši“, takže se celé slavné nábřeží Croisette vesele zelenalo.
Kdy se tu s velkou parádou představovaly první ukázky Dne nezávislosti nebo Pána prstenů: Společenstva prstenu. Ještě před čtyřmi lety proletěly nad hlavami canneských obyvatel i návštěvníků letouny, které s rachotem ohlašovaly premiéru filmu Top Gun: Maverick.
Nůžky už se ale rozevřely, a nejspíš definitivně. Letos se v Cannes žádný očekávaný americký trhák neprezentuje v ukázce ani ve světové premiéře. Americká studia zřejmě došla k názoru, že netřeba vydávat prostředky na to, aby se v Cannes prezentoval třeba Steven Spielberg se svou novinkou Den odhalení, která jde do kin už 11. června a má dostatečnou propagaci nejen režisérovým jménem, ale i obsazením: Emily Bluntová, Josh O'Connor, Colin Firth…
Je samozřejmě (zcela bez ironie) velmi správné podporovat evropské i další kinematografie, jejichž filmy bývají mnohem blíže k životu než ty velké americké. Přitom zdaleka ne vždy jsou to filmy typu: „jak chudák do větší nouze přišel“, ale leckdy i normální chytré lidské příběhy a občas dokonce sympatické komedie.
Filmovým profesionálům ani přítomným novinářům, jak je letos slyšet v kuloárech, americké velkofilmy nechybí. Byť se na ně vždycky hrnuli a třeba na Tarantina doslova jako zběsilí. Jenže i to „nechybí“ má jeden háček: díky parádě a poprasku, kterou dělala americká studia v Cannes, a i díky takovým filmům, jako jsou Pulp Fiction nebo Shrek, bývalo o něco víc vidět i na ty menší.
Pozlátko je zkrátka pozlátko a můžeme si o něm myslet cokoliv, umí často otevřít dveře i důležitějším a méně povrchním hlasům.
