Článek
Ve filmu hrajete staronovou lásku vedoucího tábora a zároveň přísnou hygieničku. Která z těchto poloh vás víc bavila?
Vtipnější situace asi skýtala ta poctivá hygienička, která se zkrátka snažila dobře odvést svou práci, aby se takříkajíc vlk nažral a koza zůstala celá. Vždycky je zajímavější do role víc šlápnout a být i nepříjemná než odehrát celý film se zářivým úsměvem.
Sekundoval vám Vladimír Polívka, s nímž jste se nepotkala od studií na DAMU. Jaké bylo vaše shledání?
Na DAMU jsme se víceméně jen míjeli, protože jsme byli v jiných ročnících i na odlišných katedrách. Studovala jsem činohru, zatímco Vláďa chodil na alternativní divadlo. Pořádně jsme se tak seznámili až díky Danu Pánkovi, jenom ne už jako divocí studenti, ale rodiče a usedlí dospělí.
Spolupracovalo se nám skvěle. Filmové natáčení je ostatně jako takový tábor. Několik týdnů jste v intenzivním kontaktu a pak to rázem skončí. Je skvělé, když z toho vzejde přátelství, ale na place je to především o práci.
Trailer filmu Po večerceVideo: Donart Film
V dětství jste byla nadšená tábornice. Co první se vám vybavilo, když jste dorazila do rekreačního areálu ve Hryzelích?
Takové ty klasické věci: vůně lesa, stany, ranní rozcvička, zpívání u táboráku, večerka a noční bojovky. Jezdila jsem ale na odlišný typ tábora. Každé léto jsme ho postavili na jiném místě na zelené louce, kde nebyla elektřina ani tekoucí voda. Tu jsme si donášeli a vařili na plynu. Moji kamarádi z tábora, s nimiž jsem vyrostla, v tomto stylu mimochodem stále pokračují.
Jela byste ještě dnes pod stan?
Právě při natáčení filmu Po večerce mě napadlo, že bych své dcery letos poprvé vzala pod stan, alespoň na jednu dvě noci. Nechci přijít o ten punk v duši. Odpočinek od technologií ostatně může být blahodárný.
Jak je to u vás doma s technologiemi?
Tablet nemáme, televizi také ne, jen počítače a promítací plátno na cílené pouštění filmů a seriálů. Holky nám přesto občas vezmou telefony a všude možně rozesílají smajlíkové esemesky.
Když nemusím, mobil před nimi nevytahuji. Nesnažím se ale předstírat, že neexistuje. Vědí, že pomocí něj objednávám nákup a zařizuji pracovní záležitosti, že je zkrátka v té krabičce, bohužel i bohudík, celý svět. Je důležité v tom děti edukovat.
Říká se, že není rozdíl mezi tím, když máte jedno, nebo dvě děti. Jak to vnímáte?
S odstupem času mi přijde, že dvě děti jsou větší záhul. Jedno dítě se mezi rodiči přirozeně rozpustí. Se dvěma, které mají odlišné potřeby, je to náročnější, zvláště ve chvílích, kdy je na ně člověk zrovna sám.
S manželem jsme šťastní, že jsou si holčičky věkové blízké, mohou si tak být kámoškami. Sourozenectví je podle mě jeden z nejzásadnějších vztahů vůbec.
Film Po večerce jste natáčela po narození druhé dcery. Jak práci po jejím příchodu na svět zvládáte?
Do práce jsem se chtěla vracet pozvolněji, ale nakonec hned přišel celovečerák s patnácti nočními směnami, což mě vzhledem k jeho názvu mohlo napadnout. Od března navíc natáčím seriál pro televizi Prima, v němž mám velkou roli, tak je to teď časově náročnější.
Pomáhá nám náš „kmen“, hlídací babičky a vlastní i nepokrevní tety. S každou z nich holky dělají něco jiného, a mají tak pestrý program. Těším se ale, až v září dotočím a budu s nimi trávit víc času.