Článek
Čekali byste, že poprvé se v českých zemích promítalo rovnou v kině? Z omylu naši skupinku vyvádí Jaroslava Nováková, průvodkyně společnosti Prague City Tourism. Když v roce 1896 dorazili do Prahy zástupci společnosti průkopníků kinematografie bratří Lumièrů, převratný vynález představili v sále někdejšího hotelu Saský dvůr v Hybernské ulici.
„Pražské publikum tyto krátké skeče inspirovaly natolik, že si někteří z Paříže okamžitě objednali zařízení, které jim umožnilo nejen promítat, ale i natáčet,“ podotýká průvodkyně. V hledišti hotelového sálu seděl mimo jiné Jan Kříženecký, původně stavební technik, jenž se stal prvním českým profesionálním filmařem.
Provozovatelem prvního kamenného kina u nás ovšem nebyl. Tak jako další raní kinematografisté, kterak se jim na konci devatenáctého století říkalo, s promítačkou kočoval a snažil se skeptickou společnost přesvědčit o tom, že pohyblivé obrázky skutečně existují.
Šlo o nelehkou činnost, jak se přesvědčil i Dismas Šlambor, známý pod pseudonymem Viktor Ponrepo. Nové příjmení si mimochodem zvolil podle názvu svého oblíbeného hotýlku Bon Repos, jenž ve francouzštině znamená dobrý odpočinek.
Šlambor se původně živil pozlacováním a později coby kouzelník. Kočování mu vyneslo dostatečný obnos, který mohl investovat do otevření stálého kina. Psal se rok 1907 a v Domě U Modré štiky v pražské Karlově ulici se zrodilo Bio Ponrepo.
Dům U Modré štiky v pražské Karlově ulici. Právě v tomto domě vystavěném v letech 1905 až 1906 sídlil první český biograf Ponrepo.
Kino o jednom sále s nepříliš pohodlnými dřevěnými lavicemi mělo z dnešního pohledu standardní otevírací dobu. Od pondělí do soboty se hrálo od pěti odpoledne do devíti večer, v neděli od patnácté do dvacáté hodiny.
Lístky se neprodávaly na jednotlivé filmy, které měly velmi krátkou stopáž od půl minuty do maximálně pěti minut, ale na hodinu promítání jejich pásem. Vstupenky přitom neměly jednotnou cenu. Lišila se podle toho, o jak lukrativní místa z hlediska výhledu na plátno šlo.
„Už tehdy se zejména mladí chlapci pokoušeli dostat dovnitř načerno. Obvykle se snažili ukrýt za korpulentnější dámu a projít s ní do sálu,“ poznamenává Nováková.
Viktor Ponrepo ale jejich prohřešky nenechal jen tak. Viníci mu za trest museli pomáhat se zvukovým doprovodem filmů, v nichž byl provozovatel kina opravdu poctivý. Když se na plátně střílelo, pálil v sále slepými náboji. A když pršelo, cákal vodu. Zkrátka připravoval smyslové efekty, jaké v současnosti zažijete leda v kině s projekcemi ve formátu 4D.
Promítání obohacovala také živá hudba. Ne do každého sálu se nicméně vešel početný orchestr. V malých hrával pouze jediný muzikant, obvykle klavírista nebo houslista, jenž míval zkušenosti s vystupováním většinou jen z pohřbů.
A tak u veselohry zaznívaly v jeho podání tklivé skladby nijak nesouvisející s děním na plátně a obecenstvo se prohýbalo smíchy.
Kino Světozor, které se otevřelo v roce 1918, funguje do dnešních dnů.
Cestou ze Starého do Nového Města obcházíme několik bývalých kin, do nichž se chodilo ještě v dobách habsburské monarchie. Ponejvíce se nacházela v okolí Konviktu, někdejší jezuitské koleje.
Jedno sídlilo přímo v této budově mezi Bartolomějskou a Konviktskou ulicí, kde svého času byla varhanická škola, kam docházel Antonín Dvořák. Biograf Konvikt fungoval v letech 1911 až 1914 a pak znovu ve dvacátých letech, kdy se jeho program zaměřoval na starší snímky z doby před první světovou válkou.
Cestou směrem na dnešní Národní neboli tehdejší Ferdinandovu třídu míjíme bývalý biograf Metro ve stejnojmenném paláci, dnes nahrazený černým divadlem, nebo biograf Evald.
„V normalizační éře sloužil sál v tamější restauraci jako neveřejné kino pro komisi, která vybírala, které zahraniční filmy u nás půjdou do distribuce,“ upozorňuje průvodkyně.
Procházíme i kolem bývalého biografu Adria ve stejnojmenném paláci v Jungmannově ulici, kde dnes sídlí Divadlo Bez zábradlí, anebo někdejšího kina Alfa, které bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech prvním širokoúhlým v Československu. Kdo chtěl zhlédnout biják v nejlepší kvalitě, zamířil právě tam.
Bývalé kino Alfa v pasáži U Stýblů promítalo i pár let po sametové revoluci.
Kino se nacházelo ve vizuálně přitažlivé pasáži U Stýblů, kde je radno vzhlédnout nahoru na impozantní střechu komponovanou z betonu a skleněných luxferů. Hned vedle je pasáž Světozor se stejnojmenným biografem z roku 1918, jenž existuje dodnes a patří mezi nejvyhledávanější artová kina.
Přecházíme Vodičkovu ulici a po ujití pouhých třiceti metrů se dostáváme na poslední zastávku naší výpravy. Kino Lucerna, chronologicky druhé nejstarší, stále existující a sídlící na původním místě, se otevřelo v roce 1909 a představovalo první Ponrepovu konkurenci.
Není tajemstvím, že je spjato s předky našeho prvního polistopadového prezidenta. Stejnojmenný palác, kde jej najdete, nechal o dva roky dříve postavit jeho dědeček, podnikatel Vácslav Havel.
V plánu měl přitom něco docela jiného. Hodlal tam postavit cvičebnu pro baletní tanečníky Národního divadla, jež však od projektu couvlo. Pod vlivem tehdy devítiletého synka Miloše se rozhodl nahradit ji kinem, kde Miloš během dospívání brigádničil jako šatnář, opravář nebo doplňovač toaletního papíru.
Kino Lucerna, které otevřel dědeček Václava Havla v roce 1909, znamenalo první konkurenci biografu Viktora Ponrepa.
Do pražských kinosálů, třeba Edison Filmhubu v Jeruzalémské ulici, se nyní můžete vydat na pokračování dokumentu o francouzských bratrech Lumièrech. Nejde o ryze životopisný snímek, ale o kompilaci nejstarších filmů světa z jejich dílny.
Záběry z pařížských ulic z období Belle Époque se střídají s rozkošnými rodinnými výjevy a hranými groteskami. Erudovanými komentáři o dějinách kinematografie je doplňuje Thierry Frémaux, režisér snímku, který působí coby umělecký ředitel filmového festivalu ve francouzském Cannes.
