Druhá kariéra slavné Brigitte Bardotové? Běh na dlouhou trať

„Vypadám jako idiot. To by stačilo!“ Ty dvě věty vstoupily do dějin kinematografie. V roce 1973 natáčela Brigitte Bardotová s Rogerem Vadimem drama Don Juan 73 a hrála také v komedii Sukničkář Colinot, pro niž ji získala režisérka Nina Companeez. A právě během natáčení tohoto historického snímku se herečka zastavila cestou z placu před zrcadlem a pronesla ona památná slova.

„Už nechci dělat práci, kterou nemám ráda. Tohle je můj poslední film!“ dodala. A co řekla, to také dodržela. Posledním záběrem svého 46. filmu odešla ze scény hvězda, již „stvořil Bůh“, aby se vrátila nezávislá ochránkyně zvířat.

Ten moment před zrcadlem figuruje dnes ve všech nekrolozích jako zásadní milník. Jak by také ne, když sama Brigitte Bardot jej ráda umocňovala historkou o kůzleti, se kterým se při posledním natáčení spřátelila.

A když se dozvěděla, že po finální klapce má jít kůzle na porážku, koupila ho, ubytovala ve svém luxusním hotelovém pokoji a nakonec s ním odjela domů do Saint-Tropez. Kozička se tam přidala ke stádu přátel, s nimiž se vyčerpaná superhvězda cítila často lépe než s lidmi.

Nemohlo být snad ani symboličtější tečky. Brigitte Bardotová ji zpečetila, když posléze v dražbě prodala svůj nábytek, starožitnosti, cennosti i šaty z nejslavnějších filmů. Rozhodla se totiž založit profesionální nadaci na ochranu zvířat a k tomu podle francouzských zákonů potřebovala tři miliony franků.

Výprodej vzpomínek skvěle zafungoval. Nadace Brigitte Bardotové vznikla v roce 1986. Dnes má 300 zaměstnanců, působí v 70 zemích světa, pomáhají jí stovky dobrovolníků, tisíce sponzorů a řada světových osobností.

„Můj osud je spjat se zvířaty. Dnes už vím, že to je smysl mého života. K čemu byly ty roky před kamerou? Přinesly mi světovou slávu, kterou jsem mohla využít na pomoc zvířatům,“ napsala mi v září 2024 Brigitte Bardotová, když jsem jí e-mailem přála k devadesátým narozeninám. Takřka stejná slova volila i o čtvrt století dříve při našem prvním rozhovoru.

Nebylo úplně jednoduché se v 90. letech, kdy Nadace ještě tvrdě bojovala o existenci i důvěryhodnost, propracovat ke dveřím kanceláře ředitelky, ale otevřela na první zaklepání. Do náruče mi nacpala extrémně chlupatou kočku, seznámila mě s toulavým basetem a spustila vodopád dotazů na Velkou Pardubickou. Moc dobře věděla, co je Taxisův příkop, znala statistiky o zraněných koních.

„Považuju to za jeden z nejodpornějších závodů na světě! Jak je možné, že tomu Češi tleskají? Myslela jsem, že když jste prožili tolik let v nesvobodě, budete mít pochopení pro utrpení druhých, i když jde ‚jen‘ o zvířata,“ zlobila se a ukázala mi protestní dopisy, které už poslala české vládě, prezidentovi. Nikdo jí neodpověděl, ale nemínila se vzdát. V té době podrobně sledovala situaci v bývalém socialistickém bloku, zachraňovala tamní vlky, medvědy…

Témat bylo nespočet, a tak jsme v rozhovoru pokračovaly i na dálku. Na její odpovědi, sepsané typickým baculatým rukopisem, můj fax potřeboval několik metrů papíru, ale dodala je přesně v domluveném termínu. S obdivuhodnou precizností a soustředěním reagovala na moje otázky i v následujících letech, jen fax nahradil e-mail. A i z úplně posledních odpovědí vyplývalo, že Brigitte Bardotová, navzdory vysokému věku a jistému osamění, je neotřesitelná ve své životní volbě.

Když 28. prosince 2025 zemřela, v médiích se samozřejmě psalo i o tom, jak někdejší filmová hvězda nešetřila sympatiemi k francouzské extrémní pravici a zvláště pak rodině Le Penových, o stíhání pro urážky vládních činitelů, o jejích rasisticky podbarvených výrocích o náboženských skupinách a rituálech. Nikdo ale nezpochybnil opravdovost jejích záměrů a nezdolné pracovní nasazení. Co se jí tedy v druhé kariéře podařilo?

„V roce 2009, když Evropská unie vyhlásila totální embargo na všechny produkty, jež přináší lov tuleňů a ostatních ploutvonožců, jsem prožila obrovskou radost. To bylo skutečné vítězství,“ řekla mi a přidala vzpomínku, jak ji na začátku této bitvy, v 70. letech, francouzští novináři obvinili, že se letí do Kanady fotit s tuleními mláďaty pro svou vlastní reklamu.

„Kanaďané na nás zase málem stříleli, až jsem to chtěla vzdát. Ale pak ta moje fotka obletěla svět a věci se přece jen daly do pohybu. Trvalo to ovšem třicet let.“

Běh na dlouhou trať, tak charakterizovala svou druhou profesi a přiznávala, že občas propadala pocitům marnosti. Stačí však nahlédnout na webovou stránku její nadace a připomenout si, že v roce 1964 díky iniciativě slavné herečky byly ve Francii konečně zavedeny předpisy, podle nichž zvířata musí být před porážkou povinně omráčena, a to na všech jatkách s výjimkou rituálních obřadů.

Francie pod vlivem kampaní Bardotové přestala používat také živá zvířata při crash testech automobilů a zřekla se dovozu lvích trofejí. Zákaz konzumace koňského masa se jí sice prosadit nepodařilo, ale už svým vehementním odporem způsobila, že spotřeba tohoto masa ve Francii klesla o více než 30 procent.

V dalších letech pak Nadace Brigitte Bardotové přispěla k zákazu mezinárodního obchodu se slonovinou či se podílela na boji proti testům na zvířatech v kosmetice. V Bulharsku zachránila tzv. tančící medvědy, v Moldavsku 80 vlků, věnovala statisíce eur na výstavbu domova pro cirkusové slony, dnes sleduje podmínky v drůbežích chovech, při transportu zvířat…

Ve Francii nadace také spravuje čtyři několikahektarové pozemky – útočiště. Ohrožená zvířata tady mohou žít jen díky tomu, že Brigitte Bardotová věnovala peníze z prodeje své nemovitosti v okolí Paříže.

Nadační kapitál navýšila na začátku 90. let také darem v podobě své slavné vily La Madrague v Saint-Tropez, díky čemuž se mohla Nadace zařadit mezi francouzské veřejně prospěšné společnosti. Tak to už zůstane. Jak před několika dny oznámili její zástupci, La Madrague se stane v dohledné době muzeem Brigitte Bardotové a peníze utržené za vstupné poputují také na ochranu zvířat.

„Jsem velmi hrdá na svou nadaci. Vyšla z ničeho, ale dnes je silná a respektovaná po celém světě,“ napsala mi Brigitte Bardotová ve svém posledním e-mailu. „Nemám žádné výčitky, žádné pochyby. Ničeho nelituji.“