Článek
Děj Bodu obnovy se točí kolem nové technologie zálohování lidského života, umožňující lidem blízké budoucnosti nikdy nezemřít násilnou smrtí.
„Archetyp žánru sci-fi je vytvořit bubáka a varovat společnost před možnou budoucností. Bod obnovy archetyp do určité míry naplňuje, ale zároveň to vždy svádí na jedince. Chyba není v technologii, v systému, ale v jedinci, který zneužije situace,“ řekl režisér snímku Robert Hloz v rozhovoru pro Novinky a Právo.
„Pro mě bylo zajímavé sledovat, jak podobná převratná technologie změní společnost a jak s ní různí jednotlivci naloží. Nejistota, jestli je technologie dobrá, nebo špatná, byla pro mě klíčová věc, kterou jsem ve filmu toužil mít. Chtěl jsem rozhodnutí nechat na divákovi, chtěl jsem, aby se to v něm pralo. Zálohoval bych se sám pravidelně, kdyby to znamenalo, že mě nemůže nikdo zabít, nebo bych radši žil s nejistotou, která k životu, jak ho známe dnes, neodmyslitelně patří?“
Andrea Mohylová: Dospěla jsem až po třicítce
Sci-fi nemá v české kinematografii zrovna silnou tradici, od legendární Ikarie XB 1 z roku 1963 se neobjevilo mnoho tuzemských snímků, které by tento žánr výrazněji obohatily.
Debutující režisér Robert Hloz se ovšem vydal právě touto žánrovou cestou, obohacený mimo jiné zkušeností z filmové školy v Jižní Koreji a také zkušeností s reklamní tvorbou.
Vývoj Bodu obnovy trval celých devět let, tvůrci se potýkali s řadou výrobních obtíží, ovšem výsledek stojí za to, přinejmenším jako vizuálně opulentní divácká hostina.
Estetika Blade Runnera se tu přenáší do Prahy, kde se brutalistní budovy z éry socialismu proměňují díky počítačovým trikům v architekturu budoucnosti – sám Hloz to označuje za „jakési sovětské brutalistní neobaroko, mix všech směrů, které tady máme“.
Kolik nominací Bod obnovy promění, zjistí diváci na slavnostním předávání Českých lvů 9. března.
RECENZE: České sci-fi Bod obnovy chybí jen lepší scénář
Bod obnovy. Česká sci-fi boduje ve světě a míří do kin