Článek
Filmovka v této sekci seznamuje a zároveň účtuje s filmy, natočenými převážně v letech normalizace, v nichž poslušní a „vždy (ke všemu) připravení“ autoři lživě přepisovali dějinné události kolem let 1938, 1948 a 1968 a manipulovali s jejich výkladem tak, jak si přála nová nomenklatura. Takový zážitek nás nicméně poučuje ohledně estetiky i ideologie tehdejšího života, který nakonec patří k naší historii.
A tak ulicemi Uherského Hradiště, neblaze proslulém svou vyšetřovnou estébáků, procházejí vousatí a zachmuření historici například z Ústavu pro studium totalitních režimů, kteří vedou k filmům stejně chmurné úvody. Na druhou stranu na samotné filmy chodí nejen mladí, co si doplňují vzdělání a hororové představy o reálném sovětském komunismu. V sálech potkáte také partičky dobře se bavících recesistů, jenž se smyslem pro černý humor oceňují salvy smíchu naivně černobílé postavy, jadrné přísahy, zářivé bílé socialistické zuby či odhodlané pěsti budující historii.
Komu hrana nezvonila
V pondělí došlo na projekci pověstného snímku obávaného normalizačního kariéristy Vojtěcha Trapla, který stihl strmě stoupat hierarchií postů hned v několika svazech, točit filmy a ještě šéfovat dramaturgické skupině (například Bitva o Hedviku, Člověk není sám, Cesty mužů, Černý vlk), píšící ve své produkci oficiální dějiny KSČ. Jeho filmová adaptace vlastní divadelní hry Tobě hrana zvonit nebude, uvedená v Hradišti, je vlastně politickým thrillerem. Připomíná s pořádnou dávkou stranického rozhořčení tragickou událost z Košic po srpnové sovětské okupaci z roku 1968, kdy rozzuřený dav na ulici zlynčoval manželku komunistického pohlavára.
Ve filmu se obětí pravičáckých chuligánů stane žena, která strhne plakát hrubě urážející jejího manžela a zároveň místního komunistického náměstka. Své herecké umění předvedli Martin Růžek i Bohuš Záhorský.
Komunističtí čápi z Jihu čech
Normalizační hodnocení kontrarevolučních a pravičáckých rejdů, jež zasáhly Československo v roce 1968 i na vesnici, se našlo naopak ve filmu Tam, kde hnízdí čápi Karla Steklého, dalšího filmaře ověnčeného v 70. letech mnoha řády za zásluhy i soudružskou iniciativu. Příběh 20 let kolektivistické pýchy, rozkročený od roku 1948 do roku 1968 s Jiřím Krampolem v hlavní roli, připomíná, jak to měli "zásadoví" komunisté na vesnici celou dobu „těžké“. Nejdříve se potýkali s kulaky, pak s vlastními stalinskými přehmaty a nakonec i s živly osmašedesátníků.
Kuriózním se jevil být i pokus Antonína Kachlíka o reinterpretaci strhující Jasného kroniky moravské vesnice po roce 1945 Všichni dobří rodáci (putujícím v 70. letech do trezoru) filmem O moravské zemi. Kvůli tomu se dokonce v „podobné“ roli sedláka objevil i Radoslav Brzobohatý, který původně v Rodácích ztělesnil slavného Františka, zmítaného v osidlech totality a odsouzeného novou mocí.
Velký příběh a Pavel Kohout
Zajímavým kontrastem se ukázal být programový cyklus věnovaný Pavlu Kohoutovi připomíná pohnuté osudy nejdříve svazáckého hrdiny, komunistického básníka, intelektuála osmašedesátého, později disidenta a nakonec rakouského dramatika a emigranta.
„Prvních dvacet let jsem byl dramatik, jenže jakmile mi zakazovali hry, stal jsem se na dalších dvacet let spisovatelem. K filmu jsem si utíkal náhodou, v okamžiku, kdy mi psaní moc nešlo. Takže se nejedná o žádná veledíla světové kinematografie,“ nadhodil v Hradišti Kohout.
Na LFŠ ale uvedli i jeho angažovaný muzikál plný budovatelského optimismu Zítra se bude tančit všude, stejně jako dva autorské filmy ze 60. let, které natočil podle vlastního scénáře: Sedm zabitých, Svatba s podmínkou. Promítnutí se dočkala i izraelská adaptace Kohoutova románu Nápady Svaté Kláry, jenž ztvárnil pod titulem Svatá Klára Ari Folman, jinak letos i člen poroty karlovarského festivalu (uvedl tam animovaný dokument Valčík s Bašírem).
A jak se Kohout, který sám obsáhl tolik tématických i ideových poloh, dívá na dnešní film? „Česká kinematografie se může opět těšit z řady talentovaných lidí. Co mě ale štve, filmaři netočí velké, ale jen malé příběhy,“ uzavřel na filmovce Kohout, jehož samotný život by byl dost možná velkým příběhem. Naštěstí ten už nikdo nepřepisuje, ačkoliv jej neustále někdo znovu a znovu "opisuje".