Filmařka Andrea Sedláčková: Do Toyen byli zamilovaní všichni

Pro mnohé literární kritiky je právě tato kniha nejlepším, co letos u nás vyšlo.

Toyen, která zemřela v roce 1980 v Paříži, bývá označovaná jako dítě bez rodiny, chudobná umělkyně i tajemná bytost. Ona sama tvrdívala, že rodinu nemá. Nebyla to ale pravda, jak jste vypátrala.

Už Jaroslav Seifert ve svých pamětech Všecky krásy světa napsal, že Toyen tvrdila, že neměla rodinu, a přitom bydlela u sestry. Všichni věděli, že rodinu měla, ale nevěděli jakou. V matrikách jsem zjistila informace o jejích rodičích a díky údajům ze sčítání lidu jsem získala mnoho detailů o jejich ekonomické situaci. Navštívila jsem dům, který si rodina pořídila, a našla dokonce celou poslední vůli matky a otce Toyen.

Dokážete si vysvětlit, proč své nejbližší příbuzné tajila?

Z domova odešla v šestnácti letech, na konci první světové války. To nebylo úplně obvyklé. Důvodů může být víc, i někteří kunsthistorici se zabývají možností, zda v mládí u Toyen nedošlo k nějaké hraniční situaci, která se následně odrážela v jejích dílech.

Máte na mysli sexuální zneužívání?

Možná. Nebo domácí násilí. Můžeme o té teorii spekulovat, ale nepodařilo se mi ji něčím prokázat. A také – rodina žila v jedné místnosti, na čtyřiceti metrech čtverečních v pěti lidech, což jsem zjistila ze sčítání lidu. Bydlela s nimi také devadesátiletá babička, takže to nejspíš nebylo nic příjemného.

Možná za odchodem z domova stál pouze její charakter rebelky a nechuť být svázaná konvencemi. Už jako mladá dívka byla Toyen aktivní v anarcho-komunistickém hnutí. Rodiče byli navíc věřící, takže je docela velký vějíř možností, proč se s rodinou rozešla.

V knize rozvíjíte bohatá svědectví pamětníků. Jak jste je našla?

Díky jednomu příteli jsem našla ty, kteří ještě žijí a Toyen osobně poznali. Věděla jsem, že v Paříži žije paní Veltruská, vdova po novináři Jiřím Veltruském, který se s Toyen přátelil od roku 1938. Znala od něj historky, které mu Toyen vyprávěla o svém mládí. Bylo fantastické, že mi ta dáma popisovala příhody, které se odehrály před stoletím.

Zapadalo vám to do mozaiky, kterou jste si skládala?

Různě se to prolínalo. Paní Veltruská mi vyprávěla, že Toyen k nim asi dvacet let chodila každou neděli na večeři. Museli mít výjimečný vztah, protože není tolik lidí, kteří by ji pravidelně vídali. Navíc ona se po své emigraci Čechům v Paříži záměrně vyhýbala.

Sbíral její obrazy?

Nesbíral, ale měli obdobný pohled na svět. Byl velmi levicově zaměřený intelektuál stejně jako Toyen. Jako novinář se specializoval na východní Evropu. Podle paní Veltruské se Toyen velice zajímala o dění v Československu, a když se v letech 1966 až 1968 otevíraly hranice a různí lidé chtěli Toyen v Paříži navštívit, vždy se pana Veltruského ptala, kdo to je, jestli se s ním má sejít. Nechci říct, že se bála, spíš byla obezřetná.

Renomé Toyen v Česku stále stoupá stejně jako cenovky jejích obrazů. Jak se daří jejímu jménu v dnešní Francii?

Stále je slavnější v Česku než ve Francii. Můj dokumentární film začíná slovy jednoho z velkých expertů na výtvarné umění, který říká, že Toyen byla mezi znalci surrealismu považovaná spíše za minoritní autorku. Poslední léta života navíc odmítala vystavovat, takže její tvorba nebyla široké veřejnosti známá. Malířčiny obrazy z předválečné doby, které se objevily na posmrtné aukci jejího díla, byly pro Francouze velkým objevem.

Zaujalo mě, že jste šla také po stopách jejích maleb, které vycházely z reálného světa, v němž žila. Který obraz vás přitahoval nejvíc?

Ano, ukazovala jsem, že Toyen malovala často své vnitřní prožitky, ale také že se některá díla vztahovala přímo k jejím osobním zážitkům. Mám ráda všechny její obrazy a snažila jsem se najít také jejich osudy. Postupovala jsem tak, že jsem se v českých galeriích ptala archivářů na jména majitelů, od kterých galerie díla získala. Docela zajímavý případ je kolem obrazu Samota, který vlastnila vdova po Vítězslavu Nezvalovi. Národní galerie ho koupila nikoli od ní, ale z jednoho starožitnictví, kam ho přinesl neznámý prodejce.

Z výrazu vaší tváře cítím detektivní zápletku.

Je to tak! Obraz byl prodán čtyři roky po smrti paní Nezvalové za velice nízkou cenu. Vypátrala jsem nevlastní sestru Nezvalova syna Roberta, který se bohužel zasebevraždil, a ptala se jí, zda nezná historii obrazu Samota. A ona mi řekla: „Představte si, my jsme ho zdědili, maminka mi vždycky říkala: ,Tento obraz nikdy neprodávej, má velkou cenu‘, ale když zemřela, byla jsem kvůli finanční tísni nucena dát ho do aukce. A tam jsem zjistila, že je falešný.“

Falešný? Jak se to mohlo stát?

Někdo ten obraz vyměnil, takže jim na stěně desítky let visel padělek. Podobně zajímavých příběhů je v mé knize spousta. Musela jsem použít různé detektivní metody, abych se je dozvěděla.

Nejen pro současnou generaci je přitažlivá otázka sexuální orientace Toyen. Co jste zjistila?

Nemůžu potvrdit ani vyvrátit, že by vedla vztahy se ženami. Byla velkou kamarádkou se Slávkou Vondráčkovou, která měla lesbickou orientaci, ale to vůbec nic neznamená. Mohu ale prokázat několik mileneckých vztahů s muži.

Jak vznikla představa o tom, že byla minimálně bisexuální?

Chodila oblékaná jako muž, ale toto období trvalo jen krátce. Jinak existuje spousta fotografií, kde je pěkně oblečená a namalovaná: lodičky na podpatcích, halenky a sukničky. Ale skutečně o sobě mluvila v první osobě mužského rodu. Jednou řekla básníku Jaroslavu Seifertovi, že se jí líbí krásné dívky, ten jí to ale vůbec nevěřil. Mohlo to být takové dráždění, jak to někdy ženy dělávají, anebo ho chtěla odradit, protože on se jí taky dvořil.

Takže i Seifert jí nadbíhal?

Oni byli do ní zamilovaní všichni, ačkoli nešlo o prvoplánovou krásku, musela mít v sobě něco naprosto výjimečného a fascinujícího. Představa sexuální orientace směrem k ženám vychází také z jejích kreseb, protože hlavními hrdinkami mnoha jejích erotických děl jsou právě různé krasavice. A taky měla možná trochu tvrdší chování, takže i její francouzští přátelé si ještě v padesátých a šedesátých letech kladli otázku, jak to s její sexualitou je.

Jaká podle vás byla?

Milovala společnost, ale moc v ní nehovořila. Byla spíš zamlklá. Každý večer navštěvovala kavárny jak v Praze, tak později v Paříži.

Byla podle vás v Paříži šťastná?

Smrtí Štyrského skončila jedna fáze surrealismu. Po druhé světové válce sice v Praze existovali mladí umělci, kteří se k surrealismu vztahovali, ale práci Toyen kritizovali. I to byl nejspíš jeden z důvodů jejího odchodu do Paříže, kde měla ohromnou svobodu a zastánce, především v osobě Andrého Bretona. I když se jí příliš nedařilo prodávat obrazy, tvořila si a žila tak, jak chtěla. Ve skrze šťastná byla, i když se mi podařilo v archivech Státní bezpečnosti objevit, že v jednu chvíli uvažovala o návratu do komunistického Československa.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Toyen: První dáma surrealismu - Andrea Sedláčková