Festivalové filmy, hvězdy, trapasy i skandály v Cannes

S příjezdem návštěvníků, z nichž mnozí se nikdy nedostanou do kina, ale tráví tu dny číháním na hvězdy a čtením všech informací a drbů, Cannes hodinu od hodiny bobtnají až na hranici možného. Po Croisette, třídě lemované z jedné strany nejdražšími hotely a z druhé pláží, se najednou nedá chodit, ale pouze prodírat, kavárny a restaurace praskají ve švech a jen maximální koncentrace policistů na metr čtvereční to všechno dokáže jakž takž uřídit.

Kolaps nastává pravidelně se začátkem prodlouženého víkendu, který ve Francii připadá na závěrečné festivalové dny. To se Croisette rázem stane neprůjezdnou i neprůchodnou (i velká oklika znamená časovou úsporu), hotely, kde bydlí hvězdy, se dostanou do stavu permanentního obležení, a člověka se zmocní neodbytný pocit, že festivalový svět od toho druhého, vzdáleného jen pár desítek metrů, dělí celé galaxie. Vždyť kde jinde na světě dnes uvidíte dospělé lidi, jak v parnu i v průtrži mračen běží do biografu a půl hodiny se tlačí u vchodu, aby se dostali i na film, kde nehrají žádné hvězdy, který nenatočil známý režisér a který možná vůbec nebude ke koukání.

V Cannes jsou sice v řadě případů filmy opravdu přelomové pro vývoj světové kinematografie, někdy hitovky a někdy jen filmy skandální, ale jindy také „umělecké“ až k uzoufání.

V takovém případě titíž lidé, kteří se před chvílí hnali jako blázni, během promítání v klidu odcházejí a rychle nahlížejí do programu, aby stihli další film – třeba podobný. O všech pak dlouze diskutují a zpravidla také svorně nadávají na hollywoodské škváry, které válcují kina na celém světě. A když pak z kopce nad L. A. přijede hvězda s ukázkou nejnovějšího hitu, plného efektů, triků a s předpokládanými astronomickými tržbami, je věcí cti se na ten „škvár“ dostat.

Na objevitelský čich jsou organizátoři Cannes hrdí a svých objevů si váží. Vždyť právě tady uvedl třeba Quentin Tarantino v roce 1994 film Pulp Fiction – Historky z podsvětí, a ač tehdy rozdělil publikum na dva nesmiřitelné tábory, vyhrál a zařadil se mezi festivalové stálice. Čas dal jemu i festivalu za pravdu...

Do Cannes je tedy nejtěžší se dostat poprvé, a pokud člověk výrazně uspěje, má cestu otevřenou prakticky navždy. Lhostejno, zda je to rumunský režisér Cristian Mungiu, který vyhrál v roce 2007 s filmem Čtyři měsíce, tři týdny a dva dny a od té doby už měl v hlavním programu tři filmy, nebo Brit Ken Loach, který soutěžil dokonce třináctkrát a dvakrát vyhrál Zlatou palmu.

Jen jediný tuto pozici dokonale zmarnil: Lars von Trier, který byl od filmu Prolomit vlny, jímž dojal celý festival, doslova zdejším miláčkem. Jenže před šesti lety, když před premiérou Melancholie mluvil na tiskovce o svém německém původu, zapletl se do nehorázných výroků o „jistém pochopení Hitlera“ a hodně urazil Izrael. Akdyž se to pak snažil zachránit tvrzením, že žertoval, rozhodil ruce a s nervózním smíchem prohlásil: „No jo, jsem nacista!“ Kromě něj se samozřejmě nesmál vůbec nikdo a herečka Kirsten Dunstová sice jen k němu, ale přece jen slyšitelně, poznamenala: „Larsi, to bylo moc.“ Do večera z toho byla taková aféra, že byla zrušena after párty Melancholie a festival Larse von Triera prohlásil za nežádoucí osobu a vykázal ho.

Festival se neobejde ani bez komických situací a trapasů. Na ty bývala specialistka Sharon Stoneová. Jednou si na červeném koberci uzmula prostor pro svůj nástup tak dokonale, že další hvězdy seděly v autech a dobrých pět minut čekaly, až si dost zapózuje a rozdá dostatečně úsměvů. Jindy měla tiskovku a před sálem se dlouho předem hromadil dav novinářů, kteří svedli tuhý boj, v němž jedni doslova lezli přes druhé. Pak padlo zaklínadlo „complet“, které znamená, že dál už ochranka nepustí ani myš, a po chvíli vešla do sálu Sharon. „Mám radost, že jste přišli,“ usmála se skromně vstříc uříceným novinářům. Představovala tehdy „mateřský typ“, jak odpovídalo roli ve filmu, měla se k oběma svým dětským hereckým partnerům jako k vlastním, a když se usedavě rozplakala při vzpomínce na svého učitele herectví, říkalo se, že plačtivost bývá příznakem těhotenství nebo přechodu.

Bruce Willis neplakal. Naopak s humorem přijal fakt, když se při projekci ukázky z jeho tehdy teprve očekávaného Armageddonu, novináři, kteří o jeho přítomnosti nevěděli, smáli v situacích, kdy se čekalo, že budou dojatí. „Věřím, že až uvidíte celý film, vaše emoce budou jiné,“ řekl vesele Willis, když nečekaně vběhl na pódium.

Když skvělá a nádherná Cate Blanchettová předávala Velkou cenu poroty a uvedla se slovy „mluvím francouzsky jako australská kráva“, sálem to zašumělo a říkalo se, že někdo by se třeba bál, že mu to označení zůstane…

Blanchettová se bát nemusela, zato Francouzka Sophie Marceauová si ho vysloužila bezděčně. S úkolem předat Zlatou palmu se vypořádala tak, že začala rozmáchlými gesty vyprávět, co celý den dělala, jaké měla dětství, zkrátka plácala páté přes deváté. Když se odmlčela, aby nabrala dech, předseda tehdejší poroty David Cronenberg, který s mužskou naivitou předpokládal, že skončila, vstal, nadechl se – a znovu se posadil. Sophie zdaleka končit nehodlala. Nakonec ji musela moderátorka večera Kristin Scott Thomasová zostra zarazit a v novinách Sophii druhý den vyprali tak, že na ní nitka nezůstala suchá.

Do Cannes jezdí i hvězdy, které nehrají ve filmech hlavního programu, jezdí, aby byly vidět, ale ani jako běžný novinář je nespatříte. Fotí se jen pro festivalové deníky a nejprestižnější světové časopisy, pohybují se utajenými cestami, navštíví maximálně přísně uzavřené párty. Třeba tradiční večeře Americké nadace pro nemocné AIDS se už léta účastní na 300 celebrit a neukazují se tam zdaleka jen filmové hvězdy, ale i zpěváci, modelky… Vstupné je kolem 2500 dolarů – no nekupte to!