EXKLUZIVNĚ. Farářka Martina Viktorie Kopecká: Mám po svém boku milovanou ženu

Rozhovor pro Novinky vznikal v pátek. Krátce poté, co knihu představila hrstce novinářů. Ví, že její otevřené přiznání s sebou přinese vedle podpory možná i odmítnutí.

Zpověď farářky tvoří osm částí, jde o rozhovory vedené mezi vámi a hercem Tomášem Novotným, plus vaše úvahy. Tušíte, jaké věty budou brzy nejčastěji citovány?

Knížka mapuje vícero témat, všechna považuji za důležitá. Ale určitě půjde o ta, v nichž přiznávám, že žiju se ženou.

Podle mě se nemýlíte. Co vás k vašemu coming outu vůbec vedlo?

Těch věcí bylo více. K zásadním patří rozhodnutí již nepředstírat, nelhat, touha žít v pravdě. Samozřejmě jsem se i zamýšlela nad tím, jak může být vše bolestivé, jaké přijdou následky, reakce. Řešila jsem také otázky: Proč bych zrovna já měla dělat coming out? Co je komu do mého soukromí? Ale pak jsem si vzpomněla na některé mladé farníky, na jejich úzkost, s níž přicházejí, protože je jejich blízcí odmítají přijmout třeba kvůli vztahové orientaci. Kdyby tedy má upřímnost měla pomoci byť jedinému z nich, má smysl vyprávět svůj příběh.

Předpokládám, že jste jako farářka církve, která podobné svazky nepodporuje, promyslela dopady na vás důkladněji. Můžete třeba přijít o práci.

Variantu, že bych musela odejít ze služby, jsem promyslela. Na druhou stranu, můj nadřízený, pan biskup, o mém „tajemství“ ví už asi deset let. Vážím si toho, že mu mohu důvěřovat a tato důvěra trvá. Dál jsem byla ve službě v pražském kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí… Může se stát, že na základě reakce věřících budeme muset můj služební život řešit. Církve si vážím jako svého duchovního domova.

Co když vás takzvaně vyhodí?

Je potřeba počítat s každou možností. Pak by přišlo zklamání, smutek, to vnímám. Vím ale také, že jsem si vybrala církev, která je otevřená, lidé v ní jsou vnímaví, nestaví řád nad člověka. Asi by se mi nesloužilo dobře v prostředí, kde bych vnímala, že nejsem vítaná. S čistým svědomím říkám: moje služba nebude zítra jiná než včera. I když svleču talár, jsem dál farářkou. A nepřestanu věřit v Boha. Přála bych si prostě jen žít naplněný vztahový život – a netajit svou radost.

Kolik lidí o vaší orientaci vědělo před napsáním Zpovědi farářky?

Hrstka. Samozřejmě si uvědomuji, že mezi nimi byli i ti, kterým jsem vše neřekla, oni si „čehosi“ všimli… S tím, jak se vydání knihy blíží, jsem informaci poslala dále. V minulých dnech jsem poslala zprávy svým nadřízeným, nejbližší farníkům. Nedělalo se mi to lehce.

A jaké vám přišly zatím zpětné reakce?

Kladné, hezké, podporující. Studená sprcha se (zatím) nekoná. Ovšem jsem životní realistka. Mimo mou pomyslnou bublinu to může být jiné… Ještě bych chtěla doplnit, aby bylo jasno, v knize se nezpovídám ze svého vztahu, ale z toho, že jsem o svém soukromí neříkala pravdu, nebyla jsem upřímná. Toto, ale i další své myšlenky jsem sepsala do knihy, která se podobá zpovědi. A přišla úleva. Smyslem zpovědi je zásadní chyby neopakovat, jít jinou cestou než dosud. Já se na ni právě vydávám. Chci žít v pravdě.

Jste beze sporu první naší farářkou, jež učinila coming out. Jako první duchovní jste tančila i ve StarDance. K jakému tanci byste přerovnala tuhle svou životní etapu?

K tangu. Původně jsem ho v soutěži ale neměla vůbec ráda. Má v sobě sílu, moc, ale také jistý klid. Nemusí být vždycky zběsilé. Musím tedy říct, že si tuhle životní etapu užívám. Možná se po vydání knihy ještě změní trošku dynamika. Zrovna tango je o střídání napětí a uvolnění. Tak teď jsem ve fázi napětí, pak přijde uvolnění. Těším se. V tenzi se nežije zrovna jednoduše.

Ke knize patří autorská čtení, křty. Jste připravená jezdit po republice, odpovídat dokola na stejné otázky, které vás tam čekají?

Ano, ostatně jezdívám už s Deníkem farářky, tak povídání o knihách spojím. V souvislosti s novinkou jsem také ráda, že dotazy už budou více mířit k realitě. Zmizí například otázka, jak bych si představovala vysněného manžela. Mnoho neděl jsem poslouchala: my se za vás, paní farářko, modlíme, abyste už konečně měla manžela. Jsem ráda, že budu moci říci: v osobním životě jsem šťastná.

Jak si vysvětlujete, proč se vás ptají právě na děti a manžela.

Je to logické, pochopitelné. Partnerství, manželství, děti patří mezi nejdůležitější věci v našich životech. Tázající proto vycházejí z určité své zkušenosti, která vyjadřuje běžnou zkušenost. Vnímám, že je pro mé okolí důležité, abych byla spokojená.

Tušíte, jaké budou reakce, až se všichni dozví o vašem soukromém životě?

Netuším. Ale reakce těch nejbližších farníků se ke mně už dostaly. Vyjádřili mi podporu. Čekám však, že po tomhle mém oznámením přijde řada dalších otázek, určitě i reakce: nelíbí se nám/mi to. Zahájí se dialog, ne jen o mně, ale o tématu, o potřebě nemluvit o druhých, ale s nimi. Mrzí mě, že se určité skupiny lidí nálepkují, někdy bez toho, abychom je skutečně poznali.

Mluvíte o dialogu. Rozruch jste spustila i účastí ve StarDance. Mýlím se?

Ale ano, všichni přece viděli mé nohy a další části těla… Zároveň jsem měla štěstí, že se ke mně dost kritických ohlasů nedostalo. StarDance je hodně emotivní. Každý podobný útok strašně bolí a bere sílu. Ti, kteří s mou účastí nesouhlasili, kteří ji i odsuzovali, říkali: no, s farářskou službou se to vůbec neslučuje, všechno napsali anonymně kamsi na sítě a já jsem si většinu úmyslně nepřečetla. Ale s některými jsem vstoupila do diskuse, a nakonec jsme se loučili v dobrém. Osobní rovina někdy pohled člověka změní.

Bude to nyní jiné?

Tohle nedokážu odhadnout. Jen mohu říct, že jsem připravená dívat se dopředu, čelit tomu, co se bude dít. Mám v sobě duchovní odvahu, vkládám situaci do modliteb. Stejnopohlavním páry ve společnosti zkrátka žijí, patří do ní. V minulosti jsem se s nimi jako farářka setkávala. Nejdřív jsem řešila, jestli by měli dostávat požehnání, a později, jak by měl takový obřad vypadat. Požehnání je v mých očích pro každého. Proto jsem i několik obřadů stejnopohlavních párů sloužila v rámci svobody svědomí. A zprvu nebylo vůbec jednoduché se takto rozhodnout.

V čem tkvěly vaše hlavní pochyby?

Nebyla tu tradice, na kterou bych navázala. Věděla jsem, že nemám oporu v obvyklých textech pro podobné obřady… Nechtěla jsem však dělit lidi na skupiny: ty máš na požehnání nárok, ty už ne. Tím netvrdím, že by takto měl uvažovat každý farář/každá farářka. Nikdo nesmí být nucen, aby cokoli dělal proti svému přesvědčení.

Co manželství pro všechny, které Sněmovna ČR blokuje. Podpořila byste ho?

Téma vyžaduje hlubokou teologickou diskuzi. V rámci civilních obřadů jsem pro, tam nemám pochyb. Z hlediska svátosti manželství nemohu na vaši otázku říci jasné: ano, ne. Čím jsem si však naprosto jistá je to, že se podobná témata musejí otevírat, řešit, musíme o nich mluvit. Umožňuje nám to, věřícím i nevěřícím, utřídit si myšlenky, získat nadhled.

Osobně manželství pro všechny podporuji. Jen mám sem tam problém, že diskuse je přemrštěná, na obou stranách. Vy to tak nevidíte?

Jestli je diskuse hlasitá? Někdy je. Je toho tématu ve společnosti až příliš? Možná ano, ale ani přesto nežijeme ve vzájemném respektu, přetrvává rozdílnost v přístupu k právům lidí, ještě pořád je potřeba některé věci zas a znova opakovat. V Praze je to možná trochu jiné, ale já jsem ze severních Čech. Jsme v 21. století, jako společnost i jako církve se vyvíjíme, uvědomujeme si to, nad čím jsme dřív mávali rukou. A to se týká lidských práv obecně, nejen v této oblasti.

Žijete s partnerkou. Registrujete se?

Z mého pohledu se registrují auta, závěsná tažná zařízení, ale promýšlíme to… Naopak manželství je o lásce, slibu, touze vztah formalizovat. Je privilegiem dvou lidí, kteří se mají rádi, chtějí, aby je tak jejich blízcí, svět brali. Je pro mě vzácné. Nemám tak pocit, že bychom měli dělat „výběrové řízení“, kdo je ho hoden. Měli bychom spíš řešit, usilovat o to, aby bylo kvalitní, naplněné. Fandit „jen“ heterosexuálním sňatkům je podle mě nesmyslné.

Jak dlouho jste vůbec se svou nynější partnerkou Andreou?

Není to zase tak dlouhá doba. Ale něco je jiné, vnímám, že mám po svém boku výjimečnou osobu, se kterou chci prožít celý život. A také nám už dávno není dvacet. Nechci vymýšlet vyhýbavé odpovědi. Tohle téma řeším asi deset let.

To vám bylo sedmadvacet. Dříve vás to „nenapadlo“?

Upřímně? Ani ne. Předtím, než jsem ke zjištění došla, jsem měla možnost zažít hezký heterosexuální vztah. A když jsem se vydala cestou služby Bohu, byla jsem do všeho tak zapálená, že jsem svůj osobní život vůbec neřešila. Mé zjištění přišlo zkrátka později.

Předpokládám, že o všem ví i váš zpovědník. Komu se zpovídáte?

Zpovědníků mám víc. Jedním je spolužák z teologických studií. Sice slouží v jiné církvi, ale to hlavní splňuje: mám k němu naprostou důvěru. Jako farářka dobře vím, že není vůbec lehké svěřit se komukoli. I moje cesta ke zpovědi trvá třikrát déle než cesta zpátky domů.

Pojďme ještě ke StarDance, o níž v knize také píšete. Budete se na ni znovu dívat?

Budu ta nejhlasitější fanynka, ať už u televize, nebo ve studiu. Už jsem si kvůli tomu dokonce koupila róbu, ve slevě, je krásná, velká. Tanec mi hodně pomohl, chybí mi. Jako by mi otevřel oči. Pochopila jsem mimo jiné, že nemusím být dokonalá.

Komu budete fandit?

Asi to teď úplně nepřekvapí, že to budou Josef Maršálek a Adriana Mašková.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Zpověď farářky - Martina Viktorie Kopecká, Deník farářky - Martina Viktorie Kopecká