Článek
Jak dlouho jste nosila v hlavě myšlenku uspořádat tátovi výstavu?
První aktivní kroky bych zařadila do roku 2012, tedy asi tři roky po jeho smrti. V roce 2012 jsem měla najednou víc prostoru na sebe, potkávala jsem tátovy kamarády a známé, kteří mi o něm vyprávěli neuvěřitelné, dojemné, zajímavé, někdy úplně bizarní nebo překvapující historky.
Otevíraly mi nový pohled na tátu. Začala jsem si říkat: Ježíš, to je škoda, že to někdo netočí na kameru! Tam někde mě napadlo uspořádat vzpomínkovou výstavu, společně se sourozenci, na niž bych pozvala lidi, kteří ho měli rádi, a že bychom si na něj zavzpomínali… Zemřel těsně před svými šedesátinami. Stále nám všem chybí.
Jádrem expozice jsou kaligrafie, jimž se váš táta desítky let věnoval?
Ano, ale poprvé také fotografie. Před více jak deseti lety jsem vytáhla ve sklepě kufr plný barevných diapozitivů. Jsou jich tisíce a většina z nich, z toho kufru, byla z tátovy návštěvy Japonska. Ne, že bychom o nich doma nevěděli, jen jsme je neměli tak na paměti. Když už se u nás cokoli promítalo, chtěli jsme vidět rodinné záběry.
Chtěli jsme koukat na to, jak byla babička mladá, jak jsme byly malé… Ty japonské diapozitivy čekaly. Po tátově smrti jsem se na ně líp zadívala v rámci probírání kaligrafií. Chtěla jsem objevit to, co viděl, co ho zaujalo. Najednou se přede mnou otevřel poklad. Takže v DOXu budeme našeho tátu objevovat jako všestranného umělce.
V čem jsou fotografie výjimečné?
Jednak v tom, že byl fakt skvělý fotograf, měl dobré oko na světlo, kompozice, momentky a situace, ale navíc si osvojil techniku dvou a více expozic. Vyfotil záběr, pak to ve foťáku opatrně převinul film a fotil znovu přes ten samý snímek.
Výsledkem je vlastně fotomontáž, kterou dělal rovnou ve svém fotoaparátu. Mám pocit, že každá výrazně znázorňuje to, jak člověk vnímá japonské ulice, od spousty vjemů, podnětů z okolí, po hluk, světla a barvy.
DOX má několik pater. Kolik jich výstava zabere?
Tři patra, věž a dvě patra pod ní. Každé nabídne vrstvu tátova života. Vedle kaligrafií a fotografií na ní budou i jeho věci ze všednodennosti. Výstava vás provede i jeho běžnými pracemi, byl novinář, překladatel a fotograf. Nechybí na ní ani černobílá videa, 8mm cívky, zachycující české japonology - anglisty na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kteří spolu studovali.
Japanolog, novinář a fotograf Petr Geisler
Se spolužáky, kolegy si dělávali výjezdy, jež si chvílemi natáčeli. Vše připomíná až happeningy. Jejich vrcholem je groteska, v níž je táta převlečený za gejšu a Martin Vačkář, další slavný japanolog, za samuraje. Vypráví takový hezký příběh. Na výstavě tak nebudou chybět ani zvuky, monumentální videoinstalace.
Váš táta se živil jako dopisovatel japonského deníku. Víte, o čem psal a pro koho psal?
Do novin Yomiuri Shimbun začal pravidelně přispívat koncem 80. let. O čem skutečně psal, jsem se dozvěděla až nedávno, při návštěvě Japonska, kde jsem mluvila s jeho kolegou.
Zachycoval zprávy střední Evropy, ale psal i vlastní fejetony a postřehy a pod články měl napsáno: vydáno tak, jak autor zamýšlel, tedy že mu to neopravovali, a to bylo prý velmi vzácné, tedy měl skutečně vynikající japonštinu.
Táta byl totiž neuvěřitelně skromný. Přitom mohl být na sebe právem pyšný. Byl jediný cizinec, který pro zmíněné noviny psal pravidelný sloupek.