Elán: koncertní superorgasmus

Odehrajete Megakoncert v Praze na Letné. Jak dlouho vám vlastně trvalo, než jste se k tak riskantnímu podniku dostali?

Od roku 1980, protože tenkrát jsme začali profesionálně hrát.

Měli jste od té doby nějaké nabídky, které by se očekávané velikosti pražského představení vyrovnaly?

Myslím si, že se nám občas podařilo udělat zajímavou a velkou věc. Podle mě je pražský koncert jenom jedna zastávka na cestě, kterou jsme si určili a po které jsme se vydali. Nevím, co bude pak.

Třeba poslední album Tretie oko, které jste u příležitosti koncertu ohlásili.

Každé album, které právě vydáváme, je naše poslední.

Tedy úvaha o tom, že slovní spojení "poslední album" je jenom taková hříčka, je správná?

Sem tam něco vyloučíme, ale tohle ne.

Proč se album jmenuje Tretie oko?

Třetí oko je něco jako šestý smysl. Každý tu schopnost nemá, ale když už jí disponuje, je to velmi zajímavé a dá se hodně pochopit.

Vám šestý smysl funguje?

Jistě, nějaké třetí oko skutečně mám. Abych to vysvětlil úplně jednoduše: dokážu předjíždět do pravotočivé zatáčky a mít přitom jistotu, že proti mně nejede auto.

To myslíte vážně?

Smrtelně vážně. Spousta lidí to se mnou zažila. Funguje to. Pokaždé, když se rozhodnu nepředjíždět, protože mi to třetí oko našeptalo, objeví se naproti auto. A naopak.

Třetí oko je duchovní záležitost, termín, který se objevuje ve východních filozofiích. Zajímají vás?

Samozřejmě. Mám v sobě zřejmě nějaké receptory, které jsou schopny přijímat informace nikoli pouze vizuálního charakteru. Neříkám, že jsem nějaká duchovní bytost. Jsem laik, ale některé duchovní věci se mě týkají.

Co vám říkal šestý smysl, když měl váš kolega Jožo Ráž před lety vážnou motocyklovou nehodu?

Neměl jsem pocit, že by něco skončilo. Věděl jsem hned, že se nestalo nic až tak nebezpečného a pro kapelu zásadního. Mám to dokonce doložené. Já vlastně při té nehodě byl. Deset minut po Jožově příjezdu do nemocnice jsem dorazil také a snažil jsem se zařídit, aby byl lékařský personál co nejzdatnější. To se podařilo. Věděl jsem, že Jožo nezemře.

Máte s ním ještě nějakou další vazbu?

Přátelskou samozřejmě, ale tu vy asi nemyslíte. No, nevím přesně, kdy mi zavolá, to mi můj šestý smysl neřekne. Ale když jsme spolu někde na jednání a já potřebuji, aby něco konkrétního řekl, tak mu tu myšlenku pošlu a on to řekne. Stoprocentně.

Věříte v Boha?

To bychom si museli ozřejmit termín Bůh. Každé náboženství si pod tím představují něco jiného a my bychom se o tom mohli bavit v několika článcích na pokračování. Kdybychom to vzali z toho nejvšeobecnějšího, tedy křesťanského hlediska, pak si myslím, že existují zákonitosti, kterým bychom klidně mohli říkat Bůh.

Co se vám vybaví, když se řekne Bůh?

Nejkrásnější věta v rámci všech náboženství je: Není důležitý cíl, ale cesta k němu. Je to východní termín a mám pocit, že by si ho měli osvojit i křesťané. Ta věta se mi vybaví, když se řekne Bůh.

Jak daleko jste na své osobní cestě vy?

Pakliže cíl není důležitý, je úplně jedno, kde jste. Hlavně že kráčíte. V matematice je na to krásná teorie. Abyste překonal vzdálenost k určitému bodu, musíte překročit poloviční vzdálenost. Zůstane před vámi druhá polovina a na to, abyste ji absolvoval, musíte zase přejít polovinu té vzdálenosti. Takhle postupujete a ten bod je pořád v nekonečnu. V rámci teorie to sedí, líbí se mi, ale tu vzdálenost samozřejmě absolvovat lze.

Co čtete?

Různě, od braku až po vážné knihy. Moji nejoblíbenější autoři jsou Paul Johnson a Joseph Heller. Když jsem byl malý, měl jsem v knihách své hrdiny, za kterými jsem utíkal. Dnes nehledám hrdiny, ale poučení.

Nacházíte?

Když nenajdu, sáhnu po jiné knize.

Jaký typ lidí vám nejvíce vyhovuje?

Korektní. Žiju podle hesla "slovo dělá chlapa."

Pohybujete se více než dvacet let v hudebním byznysu. Je v něm dost korektních lidí?

Náš přístup k věcem týkajícím se hudebního průmyslu není tak docela standardní, a proto se nám daří vyhýbat se nekorektním lidem.

Co to znamená "nestandardní přístup"?

Když se výjimečných tenistů ptali, jak se ke svým úspěchům dostali, většinou zjistili, že jejich práce neodpovídala zažitým tenisovým pravidlům. Týká se to i byznysu. Standardní věci fungují do určité míry a mohou vás dostat jen na standardní úroveň. Výjimečnosti se nedosahuje standardními postupy.

Jste v Elánu v téhle teorii všichni zajedno?

Nejsme teoretici, jsme praktici. Věci si prodiskutujeme, jsme pragmatičtí a pak ještě hledáme, jak by se to dalo zjednodušit nebo úplně obejít.

Jste členem generační skupiny, vždyť Elán měl na postoj mladých lidí v osmdesátých letech obrovský vliv. Jak se vám s tímto vědomím žije?

Úplně normálně. Ráno si uvařím kávu, s radostí si ji vypiju, luxuju, bavím se, odpočívám. To generační, o čem mluvíte, potkávám jenom na koncertech. Tam je to fajn. Je radost vidět, že jste neovlivnili jenom jednu generace, ale že jsou ty pomyslné nůžky strašně široké. Je to velká satisfakce.

Zažíváte ještě na koncertech mrazení v zádech?

Já koncert přirovnávám k sexuálnímu aktu. Bývám velmi vzrušený, jako když chlap sbalí pěknou ženu a těší se na to, jak to večer dopadne. S publikem je to stejné. Přijde na koncert, my se postavíme na pódium a začíná vzájemné propojování. My mu něco dáváme a ono to buď přijme, nebo nikoli. Už léta se to nemění. Radujeme se.

Jak byste se vy sám charakterizoval?

Jsem normální člověk.

To říkají všichni...

Dokážu si zatlouct hřebík do zdi a pověsit na něj obraz, udělám si doma, co potřebuju a nemám žádné nadstandardní potřeby. Akorát namísto do fabriky jedu na koncert, jdu do zkušebny anebo vymýšlím hudbu.

Máte na sebe dost času?

Asi bych měl říct, že nemám. Jenomže když mi čas chybí, přehodnocuji věci. Promýšlím, jestli jím nemrhám a nedělám zbytečnosti. Většinou dojdu k tomu, že je dělám.

Máte v repertoáru nějakou svou nejoblíbenější písničku?

Jednu nejoblíbenější nemám, protože všechny naše skladby vznikly ze společného přesvědčení, že stojí za to je předávat dál. Žádnou písničkou jsme neřekli víc než tou další nebo předešlou. Pro nás, a tedy i pro mě osobně, jsou velmi vyrovnané.

Na jaký koncert se vlastně mohou diváci na Letné těšit?

Bude to svým způsobem happening. Nejdřív vystoupí naši hosté a pak budeme hrát my. Něco přes dvě hodiny.

Těšíte se?

Těším, protože to bude další vzrušení.

Proč jste si tedy to krásné vzrušení dopřáli letos pouze jednou, právě na Letné?

Protože takový koncertní superorgasmus je dobrý, ne?