Článek
Čtvrtá výstava z volného cyklu, kterou pořádá Museum Kampa, věnovaná dvojicím, probíhá v komorním proskleném interiéru ateliéru a je v tomto případě propojená i lidsky, protože oba výše jmenovaní byli spolužáky i přáteli Janouškových. V sevřeném a výrazně prosvětleném prostoru práce Zoubka i Kmentové fungují tedy v pomyslné koexistenci s díly majitelů ateliéru (ta tvoří dlouhodobou expozici).
Teoretik výtvarného umění Jiří Šetlík (1929-2023) kdysi na posledním rozloučení s Olbramem Zoubkem ve smuteční řeči připomněl, že sochař esteticky čerpá z antického dědictví, co se týče konkrétních person, tak i z přínosu zakladatele domácího moderního sochařství Jana Štursy i vertikálnosti švýcarského figurativního novátora Alberta Giacomettiho.
To je nejvíc patrné u sochy Eva z roku 1981, kterou autor vytvořil v reakci na úmrtí Evy Kmentové. Štíhlá šedivá ženská postava s modrým mikádem má připažené ruce a mírně se uklání. Jako kdyby chtěl tvůrce vyjádřit hlubokou pokoru před smrtí a naznačit, že člověk je před ní prostě bezmocný a neměl by se vzpírat definitivnosti osudu.
Na společný život vzpomíná prostřednictvím reliéfu Postavy, které se podpírají (1980). Na šedivé ploše je vyznačená dvojice podlouhlých linií, v horní části se překrývajících. Jsou jako dva propletené stromy, stromy života, poskytující si pospolu vláhu i oporu.
Partnerskou vzájemností je inspirovaná taktéž Eva Kmentová. Sousoší Volání (1962) symbolizuje dva lidi se zvednutýma „rukama“, evokující spíše posvátné menhiry než klasické lidské postavy. Pohyb či nestálost každého lidského vztahu vyjádřila tvůrkyně reliéfem dua běžících nohou dílem Spěch (1974). A ještě intenzivněji prací Ty a já (1975).
V centru dění stojí proti sobě z profilu zobrazené siluety, mužská modrá a ženská zelená. Žena je mírně nakloněná kupředu a muž má bojovně vystrčenou bradu. Takto latentně naznačená konfrontace je mnohem transparentněji vyjádřená reliéfem Proč (1971), který je postavený na minimalistické vizualitě. Na šedobílém podkladu se skví pouze jediný nápis PROČ.
Olbram Zoubek jde na to odjinud, své pochyby vyjádřil biblickým tématem Vyhnání z ráje (1972). Nahé postavy Evy a Adama prchají z božího lůna a jejich gesta rukou vyjadřují určitou zdrženlivost, možná i obavu, co s nimi vyhnání z rajské zahrady udělá.
To, co bylo na začátku uvedeno, prakticky každé dílo potvrzuje. Mluvíme tedy o dynamice figury, kterou oba autoři dokáží do zvoleného tvaru implantovat. I když je postava vyjádřena prostou vertikální linií, nebo dokonce striktní literou, vždycky je pod povrchem cítit živočišnost a člověčenství.
