Článek
„Hra mě zaujala pro zvláštní jemné předivo prolínání snů a skutečností, kdy se už jen těžko odděluje jedno od druhého. Je to příběh k přemýšlení, který nehledá odpovědi na otázky, ale cesty k nim,“ řekla Novinkám ke hře, jejíž děj se odehrává v jediném dni v roce 1828, režisérka Burešová, která se na uvádění „zapomenutých“ inscenací specializuje.
Jde o složitou hru, ve které se střídají různá témata. Ať už je to vliv peněz, problémy irského přistěhovalce, který, ač sám alkoholik, se cítí vzhledem ke svému šlechtickému původu povýšený nad jiné pijáky a zbohatlíky.
Hrdina, majitel krachující putyky Cornelius Melody, si svou frustraci a zlobu často vylévá na manželce, a tak se na scéně objevují i problémy postavení žen ve společnosti.
„Jde o mimořádné psychologické drama přecházející až k symbolismu, ve kterém divák cítí i nadhled až do grotesky,“ prozradil dramaturg Štěpán Otčenášek.
„O’Neill se v díle zabývá velmi intimními vztahy doslova mikroskopickým pohledem, a přesto, že se děj odehrává v jediném dni, dokáže vykreslit plastický obraz z pohledu přistěhovalců tří generací. Jde o kondenzované množství emocí, nikoli děje. Ukazuje pohled na Ameriku, jak vypadala zhruba před dvě stě až tři sta lety,“ doplnil Tomáš Kačer, který se zasloužil o zcela nový překlad inscenace, jež se naposledy hrála v roce 1972 v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého.
Autor se na počátku 30. let po velkém úspěchu trilogie Smutek sluší Elektře (1931) a nezdaru dramatu Dny bez konce (1933) na řadu let odmlčel. V době, kdy obdržel Nobelovu cenu (1936), zároveň zmizel z Broadwaye – jeho další hra, Ledař přichází, tam měla premiéru až v roce 1946.
Většinu rukopisů spálil
„To, že O’Neill veřejně mlčel, ovšem neznamená, že nepsal. Naopak. Začal pracovat na svém největším díle, monumentálním cyklu dramat s pracovním názvem Příběh vlastníků, kteří se sami vyvlastnili. V konečné verzi mělo jít o jedenáct her,“ popsal složitost tvorby autora dramaturg Jan Šotkovský.
Jak ovšem doplnil, záměr byl nad autorovy síly. Většinu rukopisů nakonec spálil a jen jednu z plánovaných jedenácti her dovedl do fáze, kdy ji považoval za skutečně dokončenou. „To byla právě hra Tak trochu básník. Dopsána byla roku 1942, ale knižně vydána a na jeviště uvedena až v roce 1958, pět let po O’Neillově smrti,“ dodal.
Inscenaci, kterou odborníci označují za pozapomenutý klenot světové dramatiky, divadlo připravilo s pomocí hostujícího spolupracovníka – dramaturga Štěpána Otčenáška. Ústřední trojici postav tvoří Petr Štěpán, Radka Coufalová a Kristýna Daňhelová. O hudbu, ve které nebudou chybět ani irské dudy, se postaral Ivan Acher a scénu vytvořil Tomáš Rusín.
