Článek
V příběhu novinářky Klárové (Andrea Černá), již se snaží odstranit podnikatel s příznačným jménem Schibber, čti Šíbr, (Ondřej Vetchý) a jejího přítele Jóna (Vladimír Javorský) Smoček apeluje na naše občanské i lidské ctnosti – slušnost, čistotu, poctivost.
A to s přímočarostí, kterou si může dovolit jen třiadevadesátiletý autor, který po celý život zkoumá člověka a jeho přítomnost ve vesmírném nekonečnu.
S tvůrčí bezstarostností mísí grotesku, absurditu, přízemnost životní materie s poezií na hranici kýče. Dere se z toho naléhavá touha předat životní poznání, že lidstvo spasí jen láska.
Sama inscenace ale čistotu sdělení obaluje patosem, který upřímnost vyznání divákům spíš vzdaluje, takže k našim okoralým uším i duším doléhá přes odrazující vrstvu sentimentu. A když už jsme u těch uší, od páté řady dál diváci lapají text z ledabylé artikulace herců (s výjimkou Davida Novotného) s vypětím všech sil. Škoda.
Je dobře, že Činoherní klub Smočkovo morální poselství uvedl. Čas, a především diváci, ukážou, do jaké míry se s ním dokážeme ztotožnit. Není to totiž vůbec snadné.
Bizarní vztah pojí novinářku Klárovou (Andrea Černá) s podnikatelem s příznačným jménem Schibber (Ondřej Vetchý) ve Smočkově hře Hermína.
