RECENZE: Vegetariánka je i v divadle dost horor

Vzdor mladé ženy vůči předsudkům a patriarchální společnosti, který obsahuje vidinu neodvratitelné zkázy, diváci vnímají prostřednictvím nikoli výpovědi jí samé, ale jejích nejbližších. A to, že se postavu hlavní hrdinky Jonghje rozhodli inscenátoři na scénu nepostavit, je dobrým a možná klíčovým rozhodnutím.

Motiv její nepřítomnosti, fakt, že mezi svými blízkými není, nebo už není a chybí tam, je podstatou celého příběhu. A dává tušit, že za zdánlivě ne tak fatálním rozhodnutím vynechat ze svého jídelníčku maso na základě jednoho děsivého snu skončí velkým rozkladem člověka i jeho okolí.

Postupným popisováním situace, jak se odehrávala během řady měsíců, jako diváci sledujeme mrazivý příběh, jehož děsivost jen podtrhne šikovně, až filmově vymyšlená scéna se sestrou hlavní hrdinky náhle se vynořivší ze země.

Do jaké míry za náhlý zvrat v životě Jonghje může její rodina a okolí, se můžeme jako čtenáři i diváci jen domnívat. Vystoupení prvního ze tří protagonistů jejího příběhu, tedy Manžela, v podání Matyáše Řezníčka, však příčiny hrdinčina rozhodnutí dost naznačí.

A ač některá prohlášení Manžela mezi divačkami v publiku vyvolávají vlny opovržlivého smíchu, v konzervativní společnosti země a doby vzniku knihy nebyli jistě takoví muži výjimkou.

Matyáš Řezníček jako Manžel spustí litanii o tom, jak spokojen byl se svou submisivní ženou a jak vůbec nerozumí tomu, co se stalo. Záhy pochopíme, že nechtěl za manželku partnerku, ale služebnou.

Chladnokrevnost jeho životního postoje se zobrazuje v jeho výrazech a naopak; to, že před námi pořád stojí v trenkách, ještě odpornost jeho názorů umocňuje. Sám Manžel v Řezníčkově podání nevypadá jako tyran, hercem je skvěle vykreslen jako kolečko v systému, které pracuje a žije podle dlouho nezměněných pravidel.

Tichou a pasivní vzpouru ženy vůči svazujícím konvencím popisují ze svého pohledu ještě sestra Inhje, která je v podání Veroniky Lazorčákové vlastně podobnou submisivní ženou, a Švagr, jehož hraje Jiří Spišák. Jeho postava umělce zřejmě nevědomky pomáhá Jonghje překročit hranici do jiného světa, když jí pomaluje celé tělo květinami.

Součástí scény je od určité chvíle také jídlo a suroviny k jeho přípravě. Lesklý bílý kvádr, na kterém se herci pohybují, nabízí možnosti k jeho aranžmá a následnému snímání. V současném českém divadle tolik oblíbený princip live cinema dává prostor i velké obrazovce na zadní straně jeviště, která ožila právě detailními pohledy na jídlo snímané v reálném čase.

A záběry jsou to tak detailní, že z něčeho, co v běžné situaci je spíše libou záležitostí, činí cosi dost nechutného. Divák to vnímá jako symbol toho, co přivedlo hrdinku k rozhodnutí nejíst maso, později ani vejce a později nic a stát se stromem vrostlým do země.

Makrodetaily jídla a čvachtavé zvuky rámují úzkostnou atmosféru celého představení, která odpovídá literární předloze. I v divadle díky povedené adaptaci málokdo asi uvěří, že za řízenou sebedestrukci hrdinky může jeden bláznivý sen, kvůli kterému přestala jíst maso.