RECENZE: Už to nebude dlouho trvat

K blížícím se šedesátinám Jiřího Langmajera a Jiřího Dvořáka v Ungeltu vymysleli dárek v podobě hry u nás známého amerického dramatika a herce Sama Sheparda. Pod titulem Jak starý je Měsíc v ní autor přivádí na scénu dva letité přátele, kteří cítí, že jejich nejlepší léta jsou už nenávratně pryč.

Ames (Jiří Langmajer) pozve na svou „zašívárnu“ kdesi na americkém Středozápadu Byrona (Jiří Dvořák). Na verandě před karavanem vedou hovory, v nichž krouží kolem tématu osamění a přijetí faktu, že dny se jim nemilosrdně krátí. Společnost jim dělají měsíc a lahev bourbonu.

Impulzivnější a jednodušší Ames se nedokáže smířit s faktem, že ho opustila žena, jež mu přišla na jednu z jeho častých nevěr. Se střídmějším a tajemnějším Byronem (Jiří Dvořák) se vydávají na toulky do společné minulosti, aby zjistili, že paměť je zrádná a ne všechno se odehrálo tak, jak si to chtějí pamatovat.

Text nezapře inspiraci Shepardovou oblíbenou hrou Eugena O'Neilla Cesta dlouhého dne do noci, i když k její hloubce, a především formální dokonalosti, má daleko. Shepard se v dialogu dotkne řady témat, od nichž ale vzápětí uhne a dál s nimi nepracuje. Jedním z nich je i analogie s nekonečně starým Měsícem, jehož zatmění v závěru hry oba přátelé sledují. Hra navíc má zřetelnou stavbu jednoaktovky a rozdělení na dvě části s pauzou jí neprospělo. Vztah obou přátel tak pozbyl na dramatickém tahu i intenzitě.

To však nic nemění na zážitku z hereckého partnerství obou protagonistů, kteří mají k nahozeným tématům velmi blízko. Ostatně i režisér Michal Dočekal je čerstvým šedesátníkem a společné zaujetí Shepardovou hrou je evidentní.

Jiří Langmajer si pohrává s Amesovou přímočarostí a prostoduchostí bez toho, aniž by postavu svedl k jednoduché karikatuře; prezentuje ji s dětinskou upřímností, s níž dává najevo, jak se v dialogu s Byronem ztrácí, uměřenou mimikou a intonací budí v divácích vůči své postavě spíš lehké pousmání než krutý výsměch. A jeho neúměrné výbuchy vzteku jsou vzápětí vystřídány stejně přehnanou a naivní pokorou.

Jiří Dvořák je v první části inscenace spíše jen rezonátorem energičtějšího Amese, k rozehrání Byronovy osobitosti nemá moc příležitostí. Tu dostává až po pauze v monologu líčícím, jak Byron vláčí po městě mrtvou manželku neschopen smířit se s její definitivní ztrátou. Je to fascinující a strhující chvíle, kdy Dvořák s režisérem mají diváky dokonale ve své moci.

„Už to nebude dlouho trvat,“ říká jeden z přátel na konci hry. Jeho slova se vztahují ke kulminujícímu zatmění Měsíce právě tak, jako k jejich zpackaným životům. A my už víme, o čem je řeč.