RECENZE: Svatební košile o vině a smíření

Příběh dívky truchlící po svém milém se v liberecké inscenaci proměnil v obecnější výpověď o vztazích mužů a žen. Režisérka Linda Hejlová Keprtová místo jedné dívky a umrlce přivádí na scénu hned tři dvojice a dotváří příběhy, v nichž ženy staví nejen do role obětí, ale i viníků svých zmarněných životů.

U Erbena i Dvořáka dívka zhřeší tím, že v modlitbě k Panně Marii vysloví přání raději zemřít než žít bez milého („Milého z ciziny mi vrať / aneb můj život náhle zkrať“), což je pro křesťanskou morálku nepřijatelné, odpuštěno je jí až po pokorné modlitbě v umrlčí komoře.

U Lindy Hejlové Keprtové se ženy proviňují cizoložstvím, touhou po mamonu i marnivou parádivostí, k čemuž je svádí pokušitelské ikony moci, bohatství i krásy.

Umožňuje to rozehrání řady jevištně vděčných situací, zároveň se však příběh vzdaluje intimnímu vyznění Dvořákovy kantáty. Navíc na první zhlédnutí je obtížné všechny situace a významy do inscenace vložené pochytit. Je však třeba ocenit fantazii, s níž režisérka k látce přistupuje.

Neilustruje popisně Erbenovu baladu, ale rozvíjí příběh do mnoha rovin. A co opravdu dobře umí, je vytvořit na scéně působivou atmosféru hrůzy, děsu i něhy, jež vrcholí v závěrečné modlitbě a smíření.

Part dívky je důmyslně rozvržen mezi tři interpretky. Veronika Kaiserová dodává postavě mladistvou živelnost a dychtivost, Lívia Obručník Vénosová ženskou vroucnost a něhu, obě jsou pěvecky vynikající. Vénosová sklidila na druhé premiéře zasloužený potlesk za krásně přednesenou modlitbu. Třetí představitelka Liana Sass za nimi pěvecky zaostává, ale herecky vytváří stejně plnohodnotnou postavu, což je třeba ocenit, zvláště když do inscenace vstoupila na záskok za původní představitelku.

Stejně tak tři různé podoby umrlce ztělesňují Vincenc Ignác Novotný, Michal Lehotský a Dušan Růžička. Barytonista Pavol Kubáň vytváří kromě vypravěče i roli ikony moci velící dvěma podřízeným ikonám bohatství a krásy, jež ovšem i při živém činoherním ztvárnění Petrem Jeništou a Janou Stránskou působí trochu nadbytečně.

Velkou váhu má v díle i inscenaci sbor, který do děje vstupuje řadou akcí. Liberecký operní sbor se své role zhostil na výbornou. Hudební nastudování Zbyňka Müllera se opírá o předchozí koncertní nastudování díla. Přesto na první premiéře zněl orchestr místy nejistě (zejména v dechové sekci), na druhé však již podal výkon, v němž vyniklo proměnlivé střídání nálad Dvořákovy kantáty i působivá nástrojová sóla.

Scénické Svatební košile jsou nikoli snadným, nicméně atraktivním zážitkem, který udrží diváky osmdesát minut v pozornosti v jednom dramatickém tahu a kromě emocí jim dodá i mnohé podněty k zamyšlení.