RECENZE: Ostrava uvedla Rossiniho Mojžíše

Čtyřaktová opera komponovaná na francouzské libreto byla poprvé uvedena v Paříži v roce 1827. Zatímco v Evropě se o jevištní rehabilitaci této Rossiniho opery pokusila již řada scén i festivalů, u nás dosud uvedena nebyla.

Příběh o Mojžíšově úsilí vyvést izraelský lid z egyptského zajetí a přivést ho do zaslíbené země je v duchu romantické opery propojen s dramatickou love story mezi faraonovým synem Amenofisem a Mojžíšovou neteří Anaj.

Rossiniho Mojžíš a faraon, který spojuje italské bel canto s výpravností francouzské opery, stojí a padá s velkými sborovými scénami, jichž se sbor ostravské opery zhostil na výborné úrovni a zážitek z pěvecky propracovaných sborových čísel patří k pozitivům inscenace.

O dost méně působivé je ovšem jejich scénické ztvárnění, které se omezuje na pseudoegyptské stylizované tance sboru připomínající spíš kolektivní diskotékové trsání. Podobně dopadají i postavy egyptských kněží, kteří přes veškerou snahu o vážnost a pompu vycházejí spíš jako parodie, zvláště když jim dá režisér do rukou jako hračku o mnoho staletí mladší jojo.

Režisér Vladimír John vsadil na nadčasovou výtvarnou symboliku pyramid a málo čitelných světelných panelů, na druhé straně při zobrazení výběru z egyptských ran sáhl po popisné projekci, bůhvíproč doplněné meteorologickým zpravodajstvím.

Výsledek působí spíše rozpačitě, navíc nepříliš šťastně zastavěný prostor jeviště výrazně omezuje pohyb jak sólistů, tak především sboru, takže divákům v tlačenici na scéně občas chvíli trvá, než hlas zpěváka ztotožní s patřičnou postavou. A to přesto, že oba znepřátelené tábory jsou výrazně odlišeny kostýmy.

Rossiniho hudba, dobře uchopená orchestrem pod vedením hostujícího Davida Švece, vyžaduje ale i patřičně disponované hlasy. Ze stěžejních postav dostály plně nárokům nesnadných partů především představitelky ženských rolí. Druhé premiéře suverénně dominovala Veronika Kaiserová v roli faraonovy manželky Sinaidy a Lada Bočková jako Anaj.

Andrii Kharlamov měl jako Mojžíš poněkud váhavější hlasový rozjezd, chvíli trvalo, než se prozpíval k působivějšímu a emotivnějšímu výrazu, navíc režie mu příliš nepomohla ani co do charismatu vůdce davů, k němuž upínají své naděje zotročení Izraelité.

Hlasově i herecky byl přesvědčivější Miloš Horák jako Faraon, v roli jeho syna zaujal dobře disponovaným hlasem Martin Javorský, jemuž ještě schází smysl pro jemnější výrazové nuance.

I přes výše zmíněné výhrady je dobře, že ostravská opera po náročném Rossiniho díle sáhla a pokusila se o jeho současnou jevištní podobu. Divácký ohlas druhé premiéry to jednoznačně potvrzuje. Ostatně samotný příběh putování izraelského lidu nabývá dnes znovu na aktuálnosti. A i když přes provedené škrty trvá ostravská inscenace tři a půl hodiny, její přijetí publikem bylo velmi vřelé.