RECENZE: Pustá země zúrodněná divadlem

Na rozdíl od Erbenových balad neskýtá Eliotova poema líčící ve volně vršených obrazech zpustošenou zemi, tu skutečnou i skrytou v naší mysli a zkušenosti, žádnou dějovou oporu, ale o to větší svobodu pro rozlet fantazie. A ta tvůrcům i jejich týmu rozhodně nechybí.

Pro scénickou metaforu Pusté země zvolili divadlo se vší jeho umělostí i magií.

Po vzoru Otáčivého hlediště v Českém Krumlově (s nímž mají oba režiséři osobní zkušenost) usadili diváky na jeviště Státní opery na točnu a otevřeli jim nejen pohled do magického hlediště, využitého v celé jeho hloubce, ale pootočením točny se divákům odhalují další tři dějiště: stromy zavěšené za své kořeny putují kolem dokola, barový pult s množstvím porcelánových hrnečků evokuje právě tak starou lékárnu jako kolumbárium mrtvých duší, domek převrácený na bok a další bizarnosti provokují divákovu fantazii, přičemž odhalená jevištní technologie dodává konkrétním prvkům na dráždivém divadelním zcizení.

Ačkoli inscenace nese titul Don Quijote. Pustá země, ve skutečnosti jde především o Eliotovu báseň. Zazní prakticky celá, byť v různě přeskupeném pořadí veršů.

Postavy Dona Quijota (Vladimír Javorský) a Sancha Panzy (Marek Daniel) do ní vstupují ale jen jako další z množství literárních či mytických odkazů, jimiž se to v Eliotově textu jen hemží.

Don Quijote vnáší do obrazu zpustošeného světa prvek naděje v to, že má smysl věřit v ideály a že se snad podaří „dát do pořádku aspoň své země“. Jinak je pozice obou Cervantesových postav v inscenaci vágní a smyslu nabývá spíše jen v posilování divadelního odstupu, na němž tak úporně trvá Danielův Sancho Panza.

Inscenace je nejsilnější v obrazech, mikrosituacích a vztazích, jež se tvůrcům podařilo odkrýt v Eliotově básni. Naopak tam, kde se snaží vysvětlovat jednotlivé postavy, ztrácí na imaginaci a propadá se do zbytečně laciného podbízení se divákům, z něhož se jen těžko vrací zpět.

Eliotův náročný text v překladu Petra Onufera utkví divákům díky citlivému podání herců Lucie Trmíkové, Pavly Beretové, Denisy Barešové, Marie Poulové, Ondřeje Pavelky a Petra Vančury, jakož i sugestivní pohybové kreaci Adama Rameše.

Pustá země účinně zúrodněná divadlem nebude zřejmě zážitkem pro každého, ale toho, kdo má otevřenou duši, osloví.