RECENZE: Když lavička není jen lavičkou

Na osamělou lavičku si Joe chodí vychutnat svých pět minut samoty. Ale jen do chvíle, kdy tu potká Sandyho, který si na lavičku dělá nárok. Pro něho to totiž není jen lavička, ale opečovávaný památník, kam nosí květiny a kde truchlí na ztrátou své Maggie. A konflikt je na světě. Keir McAllister je Skot a právě ve Skotsku je tradice pamětních laviček velmi rozšířená.

Prozrazovat, kdo je Maggie a jak se spor o místo na lavičce vyvine, by znamenalo připravit diváky o zážitek z překvapení. Hra se dotýká témat mezilidských vztahů, potlačování traumatizujících zážitků anebo naší schopnosti vyjádřit své myšlenky a pocity.

Text je žánrově rozkročený mezi psychodramatem a stand-upem, jemuž se autor po celý život věnuje. A stopy v něm zanechal i McAllisterův obdiv k absurdnímu dramatu. Tyto směry se v dialogu bohužel neústrojně perou, a to na úkor přesvědčivých situací i postav.

Patrné je to především na Sandym, jehož mluva se zaplétá do sofistikovaných konstrukcí, aby vzápětí sklouzla k primitivním vulgarismům a hysterickým výlevům. Divák si tak nutně klade otázku, kým vlastně Sandy je. Soudržnější postavou je Joe, ale jejich setkání vytváří dojem spíše dvou komediálních sólových stand-upů než dialogu směřujícího odněkud někam.

Režie Víta Vencla posiluje estrádního ducha inscenace akcentem kladeným na řadu pečlivě vybudovaných akčních detailů a místy dost podbízivý humor. Laťku herecké expresivity nasazuje už od počátku hodně vysoko.

Miroslav Hanuš jako Sandy téměř nemá prostor pro gradaci postavy a jeho excentrická extempore se rychle mění ve stereotyp. Joe Petra Stacha je diferencovanější a autor i režisér mu ponechávají větší prostor pro tajemství, který Stach dokáže účinně zúročit.