RECENZE: Nečekaně povrchní česko-polská satira

Projekt je výsledkem spolupráce autorské i manželské dvojice Maria Wojtyszko a Jakub Krofta a na inscenaci se podílejí čeští i polští herci.

Polské texty jsou českým divákům tlumočeny titulky. Hra s předlouhým titulem má být společensko-politickou sci-fi satirou s vážnějším podtextem, ten ale z inscenace příliš nevystupuje. Výsledkem je kabaretní fraška poskládaná z krátkých výstupů, v nichž se s nadsázkou řeší kromě politických i osobní problémy členů mozkového trustu.

Text přináší trefné hlášky i situace, čerpající z konfrontace česko-polských odlišností i bizarnosti vymýšlených koncepcí, stejně jako z přítomnosti androidní robotky, jež o celebrity pečuje a zároveň je špicluje.

Inscenace má ale několik problémů. První spočívá v tom, že samotný nápad vystačí tak na hodinku opravdu vtipné zábavy. Pak se to, co působilo vtipně, začíná opakovat, rozmělňovat a vyžívat v množství předtočených videí ve stylu připitomělých počítačových her a propagandistických reportáží.

Nechybí nutnost zparodovat českou i polskou hymnu, vymyslet nové náboženství či argumenty pro to, že Dostojevský byl vlastně Polák. Někdy je to vtipné, jindy spíš trapné. Záleží na vkusu a vstřícnosti publika. Nicméně téměř dvouhodinová stopáž inscenace hrané bez pauzy nakonec přímo odpovídá rozvleklému názvu projektu.

Druhým a zásadnějším problémem je povrchnost, s níž jsou oba národy vykresleny. Češi v duchu pseudošvejkovského hesla „To chce klid“ postrádají národní hrdost a akčnost, do divadla se na rozdíl od Poláků chodí jen bavit a bez přísunu piva jejich mozky příliš nefungují. Ke svým krajanům je autorka o něco shovívavější, ale i u nich se neobejde bez očekávaných stereotypů a klišé. A nedořešený závěr po celkem předvídatelné panslovanské pointě budí už jen rozpaky.

Ještě že je tu několik vděčně napsaných a dobře zahraných postav: kněz Zdeněk zmítající se v pochybnostech v nepřehrávaném komediálním podání Marka Daniela, sarkastická nositelka Nobelovy ceny Božena Klimek skvělé Anny Tomaszewské a především android/ka Komenský Kateřiny Měchurové, jež výborně balancuje na hravé hranici mezi strojem a přitažlivou a trochu i škodolibou dívkou.

Publikum na mnou zhlédnuté generálce i premiéře se vesměs dobře bavilo, takže nakonec by se zdálo být vše v pořádku. Jenže v pozadí zvoleného tématu vystupují až příliš temné stíny na to, aby zůstalo jen u pouhé po povrchu klouzající frašky.