RECENZE: Mocenské hrátky v mrazicím boxu

Zdá se, že soubor hledá svou cestu nejen v novém prostoru, v němž se ostatně usídlil velmi rychle a dobře, ale především v tom, co a jak chce divákům svými inscenacemi nadále sdělovat.

První titul sezony Facka je autorský text stávajícího uměleckého šéfa souboru Jiřího Havelky, Služebnictvo napsal přímo pro Dejvické divadlo irský autor Jordan Wayne a poslední novinku Tři zmrzlí dramaturgyně divadla Kateřina Letáková. Všechny je spojuje téma manipulace s lidmi i událostmi, jejichž aktéři střídají role manipulátorů a obětí. A všechny vycházejí z konkrétních inspirací.

V případě Facky je to skutečná událost pouličního incidentu v Praze, Jordana Wayna inspirovala Marivauxova brilantní komedie Dvojí nestálost a Kateřina Letáková neskrývá, že se poučila na modelové grotesce polského dramatika Sławomira Mrożka Na širém moři.

V ní se tři trosečníci zachrání na prámu uprostřed moře a hrozí jim smrt hladem. Proto se rozhodnou sníst jednoho z nich. Mrożkův mistrně napsaný text si pohrává s líčením všech možných argumentačních i manipulačních mechanismů, jak toho „civilizovaně“ dosáhnout.

Kateřina Letáková své tři hrdiny zavřela do obřího mrazícího boxu, ale jinak dost otrocky sleduje Mrożkovo schéma, včetně inscenované volební kampaně až po propadnutí zvířecím pudům. Otázkou tedy je, co její hra přináší nového. Bohužel toho není mnoho.

Zpočátku se jí celkem daří rozehrát individuální charaktery alespoň dvou ze tří postav, do nichž přispěli svým autorským podílem i jejich protagonisté, a sice Ředitele (Jaroslav Plesl) a Řezníka (Václav Neužil), třetí Technik (Dominik Teleky) zůstává spíš jen jejich nahrávačem.

Text ale nikam výrazně nesměřuje a rozpadá se na jednotlivé komediální výstupy, některé vtipné a korespondující s dnešní společensko-politickou realitou, jiné dost jalové. S absurdními situacemi, jako je přibývání přepravek v jinak uzavřeném prostoru nebo občasné příchody a odchody ledního medvěda působícího jako kontrolor nad tím, nakolik se už trosečníci v mrazáku přiblížili zvířecímu světu, hra ani inscenace nijak výrazně nepracuje, ani se je nesnaží dotáhnout do pointy či zásadnějšího sdělení.

Režie Pavla Šimáka se spoléhá především na trojici herců. Plesl, Neužil i Teleky spolu dobře partneří, udržují dění v přijatelném temporytmu i energii a diváky jejich postavy po většinu času baví, byť místy i komikou dost nucenou.

Devadesátiminutová inscenace tak připomíná spíš mozaiku hereckých etud než výrazně strukturovaný celek. A neostýchá se snížit hladinu zábavnosti na laťku hodnou spíše bulváru než divadla, které po léta skrze humor sděluje i velmi závažná témata. Tentokrát ale jde spíš víc o zábavu než o přemýšlení.