Článek
„I když jsme toho poté s bráchou udělali plno, pracovali jsme pro Národní divadlo a další scény, Nachové plachty jsou do dneška naše největší srdcovka,“ řekl v rozhovoru u příležitosti tradičního Festivalu Arena Petr Forman.
Představení postavené na příběhu o síle snů, přání, věštby a okouzlení vzniklo v roce 2000, kdy byla Praha Evropským hlavním městem kultury. A také bylo jedním z mála projektů, který i po skončení pořadatelství dál žil. Ti, kdo ho tehdy zažili, na něj určitě nezapomněli.
Stává se vám ještě dnes, že na zmíněné představení lidé v rozhovorech s vámi vzpomínají?
Stává. I dnes mi lidé říkají, že to pro ně byl velký zážitek. Pro mě samotného jsou Nachové plachty dodnes symbolem něčeho, co očekávám od divadla: zprostředkování neopakovatelného zážitku. A tady jsem věřil, že kombinací děje, který se točí kolem moře, a tím, že diváci vstoupí na loď a ta s nimi celý večer popluje, připravíme něco výjimečného.
A to se vám s bratrem Matějem a dalšími tvůrci úspěšně daří dělat už desítky let…
S každým novým představením chci otevřít něco nového, vstoupit do dalšího světa, který jsem zatím neznal. A když jsme začali na Nachových plachtách pracovat, věděl jsem, že to bude velké dobrodružství.
Sám jsem byl až zaskočený, jak poetika tvořená speciálně připraveným prostředím, kulisami, loutkami, otevřenou střechou, silným příběhem a nadšením všech zúčastněných dokázala překrýt i potenciálně rušivé momenty jako zvuky z dopravy. Situace, kdy se kromě pohybu na scéně pohybuje i všechno kolem, má na diváka obrovský efekt.
Souběh pohybů je silný. Zažívám to teď znovu při představení Muž Dvojhvězdy, které se vrátilo po dvou letech na Otáčivé hlediště v Českém Krumlově… ostatně i v tomto případě byl předlohou text Alexandra Grina. A stejně jako v případě Nachových plachet jsme se „zbavovali textu“, který po sto letech vyznívá místy pateticky a archaicky, a poselství příběhu jsme přetavili víc do obrazů.
Na lodi Tajemství se už dnes nemůže hrát divadlo tak, aby při představení plula. Zpřísnila se bezpečnostní pravidla. Kam nejdále jste se s ní plavili, když to ještě šlo?
V Čechách jsme s ní jezdili až do Ústí nad Labem, protože dál řeka není regulovaná a technicky by to nešlo. Každý rok jsme navštívili několik měst. Brácha pro prostředí lodi adaptoval i svoje dvě inscenace a uváděli jsme i projekty dalších spřízněných divadelníků.
Dojeli jsme s ní do Antverp, to byla její jediná zahraniční cesta. Putovali jsme tam deset dní. Kolem nás pluly obrovské lodě a my jsme tam stáli jako námořníci a naše loď se poprvé opravdu houpala na vlnách! Nemohli jsme samozřejmě na volné moře, ty vlny dělaly veliké lodě, které kolem nás pluly, ale byl to obrovský zážitek.
Loď Tajemství poslední roky kotví na pražské náplavce, přes léto je v ní bar a konají se divadelní představení, koncerty i výstavy. Od 5. června je součástí vašeho Festivalu Arena. Přehlídka divadla, nového cirkusu a hudby nabízí představení vzniklá v produkci vašeho divadla i umělců, které jste potkali při svých cestách po světě. Jaké jsou letošní highlighty?
V hlavním programu je to opět u nás oblíbený slavný soubor Cirque Trottola s jeho novým představením Strano. Nezapomenutelný večer slibuje i Cirkus Ronaldo při představení Swing.
Program doplňuje světový šampion ve volné manipulaci s káčami Giullem Vizcaíno. Divadlo bratří Formanů uvádí rodinné představení Aladin ze světa příběhů tisíce a jedné noci. Letošní premiéru jsme připravili se souborem Loutky bez hranic, jmenuje se Circus Los Animales Fantásticos. Je inspirovaná bajkami a představení doplňuje koncert a výtvarné dílny.
Představení Aladin, které Divadlo bratří Formanů uvádí na svém festivalu Arena.
Kromě lodi Tajemství se letos festival koná v Erpet Centru na pražské smíchovské straně řeky. Je bývalé sportovní centrum z 80. let pro festival příhodné místo?
Kolem bývalé sportovní haly Erpet je velký prostor, který nabízí to, co mám pro pořádání festivalu rád - aby se mohl konat v jednom prostředí, relativně uzavřeném, aby vzniklo jakési malé městečko. Když tam člověk vstoupí, aby cítil, že ho to obejme a on je uvnitř zvláštního světa.
S představením Swing přijel na Festival Arena, který v Praze pořádá Divadlo bratří Formanů, belgický soubor Circus Ronaldo.
A tento cirkus fantastických zvířat je společnou prací vás a vašeho bratra Matěje?
Ne, připravil ho Matěj s dalšími kolegy výtvarníky a divadelníky. Poslední roky se soustředíme každý na vlastní projekty.
Naposledy jsme spolu dělali Deadtown, který měl premiéru v roce 2017. Celý život děláme všechno spolu. Tím, že jsme dvojčata, k sobě máme velmi blízko. Už jsme ale cítili, že si potřebujeme od sebe odpočinout. Bydlíme totiž spolu v jednom domě, každý má jedno patro a staráme se o spoustu věcí společně. Domluvili jsme se včas a všechno je v pořádku.
Na Festival Arena, který v Praze pořádá Divadlo bratří Formanů, se letos vrací slavní akrobaté z francouzského souboru Cirque Trottola se svým novým představením Strano.
Nechybí vám vzájemné doplňování se při tvorbě?
Jako dvojčata máme podobný vkus, cit, názory, a bylo pro mě tedy velmi snadné s ním pracovat. Logicky se mi líbí všechno, co jako výtvarník vytvoří. Ale nebráním se pracovat s jinými výtvarníky. A tak jsem před lety poznal Josefa Lepšu a s ním zažil asi nejvíc posledních „divadelních dobrodružství“.
Vystudoval stejně jako můj bratr obor Filmová a televizní grafika na UMPRUM. Ale zatímco Matěj ji studoval v době, kdy se všechno dělalo ručně, a i proto jsou naše věci takové „oldschool“, Josef už studoval v době, kdy se animace tvoří z velké části na počítači. Nicméně je to neuvěřitelně šikovný, originální a zdatný výtvarník. Vážím si toho, že s ním mohu pracovat, a jsem rád, že mám někoho, kdo mi bráchu v tomhle nahradí.
Co máte spolu s Josefem za sebou?
Kromě zahajovací akce Plzeň - Evropské město kultury, kde ožilo díky jeho animacím obrovské náměstí v centru města, jsme spolupracovali na několika projektech. Za posledních 5 let jsme pak spolu udělali dvě opravdu velká představení, Muže dvojhvězdy (premiéra 11. 6. 2021 - pozn. red.) a Ptačí sněm (premiéra 25. 9. 2024 - pozn. red.).
Josef Lepša je tvůrce, který se také nechce opakovat, netěží z toho, co už jednou třeba úspěšně udělal, ale vždycky se k dalšímu nápadu postaví jinak. Pracuji s ním moc rád, ale na druhou stranu jsme si s bráchou nikdy neřekli, že už spolu dělat nebudeme. Když něco přijde, na čem bychom spolu rádi pracovali, určitě do toho půjdeme.
Představení Muž Dvojhvězdy režíroval na Otáčivém hledišti Jihočeského divadla v Českém Krumlově Petr Forman.
Tři měsíce jste cestoval s Ptačím sněmem, teď jezdíte mezi Prahou a Českým Krumlovem s Mužem Dvojhvězdy. Váš bratr má před sebou hned dvě premiéry, takže si s námi kvůli zaneprázdnění nemohl povídat. Můžeme v krátkosti připomenout inscenaci Má vlast, na níž se podílí?
Jde o první divadelní ztvárnění Smetanovy Mé vlasti a připravila ji stejně jako projekt Kniha džunglí Česká filharmonie společně s tanečním souborem Dekkadancers a Divadlem bratří Formanů. Režiséry jednotlivých částí jsou kromě Matěje také Janek Jirků, ředitel Divadla Minor, který je i autorem námětu, a výkonný šéf Dekkadancers Štěpán Pechar. Ten připravil i choreografii.
Stejně jako v Knize džunglí, kterou mezi lety 2022 až 2024 vidělo 30 000 diváků, se určitě počítá s velkolepou scénickou podívanou…
Je to tak, brácha je pořád věrný spíše našemu klasickému stylu, takže na diváky čeká nejen velmi výpravná scéna, ale připravují se i workshopy. Tvůrci představení se kromě nejznámější skladby Vltava soustředí na blanické rytíře, legendární vojsko spočívající v útrobách země a připravené přijít Čechům pomoci v nouzi nejvyšší. Dětem tak bude před představením určena Velká rytířská výzva, kde si budou moci pod vedením zkušených výtvarníků vyzdobit vlastního oře, s nímž vyrazí do boje o záchranu naší vlasti.
Je to tedy tak, že bratr zůstává ve svém divadelním projevu věrný tradičnějším postupům, řemeslu i výtvarné podobě, a vy jste k sobě pustil současné technologie?
Začal jsem více pracovat s velkým obrazem, projekcí, kombinací reality a animace. Ale určitě to není tak a nechceme to, aby na nás lidé chodili jako na videomapping. Využívám moderní technologie jen jako jeden možný postup při tvorbě scény, pořád to vnímám tak, jako bych maloval kulisu. Nejsem technologií fascinován, je to jen nástroj, využiji ho třeba jen z pěti procent. Když to pomůže vytvořit atmosféru, obraz, proč ne…
Ale zkoušíte to - i s rizikem, že publikum může být kvůli svým očekáváním zklamané? Nebylo odvážným krokem inscenovat Ptačí sněm, divadlo založené na středověkém perském eposu plném symboliky a alegorií o hledání sebe sama?
V případě Ptačího sněmu jsem do rizika šel, i když technicky se nakonec neprokázalo, představení se vyprodalo. Věděl jsem, že to bude krok jinam. Ale to chci pokaždé. Lidé se totiž často vědomě či podvědomě těší na to, co už znají. A hledají to i ve vaší příští práci a jsou pak zklamaní, když to tam nenajdou, tu svoji jistotu.
Ale já to dělám schválně. S každým novým představením se chci sám něco naučit, něco poznat. Proto dělám nové věci jednou za pět, za deset let, chci, aby mě to fascinovalo. Vnímám to jako nutnost. Člověka to svádí v tom dříve či později polevit, jít víc na jistotu. Čím víc máte zkušeností, tím víc se o ně, vědomě či nevědomě, opíráte.
Myslím, že posláním kumštu je hledat cesty. Není moc jiných odvětví, kde si můžete dovolit tolik používat fantazii, jako v umění.
Takže diváci na Ptačím sněmu byli překvapení, někteří až šokovaní. Šli na něco, u čeho předpokládali, že to znají, a čekali, že to bude stejné. Kdybychom to ale udělali stejné jako naše předchozí představení, možná by si zase stěžovali, že je to stejné… Tolik o tom nepřemýšlím, ale trápilo by mě, kdyby lidé nechodili.
Jaký je osud obrovského množství kulis a rekvizit za léta vaší práce?
Dělali jsme to odjakživa z nouze, ale mohu teď bez nadsázky říct, že jsme vlastně průkopníky toho, co je dnes populární - recyklace. Kvůli tomu, že se nám nikdy nedostávalo peněz, používali jsme všechno minimálně dvakrát. A dnes to ještě slouží v putovních výstavách Imaginárium, které dělá brácha.
Ale kdyby se nám všechno vybavení sešlo najednou, tak už to nemáme kam dát. Vymklo se nám to trochu z rukou, ale naštěstí máme stále kolem sebe skvělé lidi, kteří jsou nám věrní. A to naše loutkové divadélko nám pomohou naložit do pěti kamionů a zase s námi jedou do světa!
