Michel Laprise: Od prázdného klobouku přes Madonnu, české loutky až k cirkusu

Mé kořeny hledejte u divadla. Vystudoval jsem ho v Kanadě, pak jsem dostal stipendium v Londýně, kde jsem se hodně zaměřil na Shakespeara. Poté co jsem odpromoval, jsem založil malý divadelní soubor. Dělali jsme hodně avantgardní představení, slavili jsme s nimi úspěchy.

Věnoval jsem se také tanečním inscenacím, hráli jsme ve velké tanečním studiu, do představení zapojovali také výhled z jeho oken směrem na ulici, výhledy na sousední budovy… Šlo v podstatě o pouliční akce, na něž bylo dobrovolné vstupné. Zapojovali jsme do nich kolemjdoucí. Všechny ty, co spěchali pro děti do školky, na skleničku s kamarády. Chtěl jsem, aby se do divadla zamilovali podobně jako já.

Ne, umění zaujmout. Nepotřebujete vydávat tiskové materiály, nabízíte lidem teď a tady své představení. Musíte je oslovit, zaujmout, potěšit, překvapit. Nejde o to, abyste vy byl/a dobrý/dobrá, ale o to, abychom něco vytvořili společně. Pak vám v klidu dají „peníze do klobouku“ a vy je můžete použít na své jídlo, na to, abyste měl/a kde bydlet. To všechno jsou mé profesní začátky, při nichž jsem vždy viděl ten „klobouk“, jenž se postupně plní penězi.

Tohle je a vždy byl můj sen. Splnilo se mi v něm vše, co mám rád. Umožnil mi kolektivně tvořit s nejtalentovanějšími lidmi svého oboru. Jsem v něm šťastný, což je i vidět. Mám sestru dvojče a ta vždy říkává, že bychom měli dělat to, co nás naplňuje. A v případě Cirque du Soleil není pochyb, že je to mé „doma“. Nabízí pestrost, zaměstnává kolem 120 lidí více než třiceti národností.

Ano, jsem za to také vděčný. Pracoval jsem pro Madonnu, dělal pro ni vystoupení v rámci Super Bowl (2012 - pozn. red). Pomáhal jí s jejím turné, s její show.

Vše se pečlivě plánuje, což trvá měsíce. Promýšlí se každý detail, důležitý je samozřejmě zpěv, ale také technologie, které podobná vystoupení doprovázejí. Musíte myslet také na to, že Madonna vystupuje po celém světě. Show musí být srozumitelná jak v Paříži, tak v Praze, Sydney a v Tokiu. Hledáte univerzální sdělení, která bude fungovat všude. Musíte ho narvat emocemi, aby lidé po koncertu odcházeli a dlouho o něm mluvili.

Ano, protože je to její show. Každého, s kým pracuju, musím před podpisem smlouvy důkladně poznat. Vím, že je to jeho vystoupení, že já mu v něm pomáhám, že jsem v pozadí. A tak to má být. Lidé mají vnímat mou práci, ne mě.

Jsem zvědavý, takže jsem na ně vlezl. Ale jen jsem se pohoupal, opatrně jako malé dítě. Co se týče „cirkusových“ pohybů, nejsem ani moc talentovaný. Neumím žonglovat, bojím se výšek, hrazda mě tak míjí…

Naopak naši akrobaté jsou špičky v oboru, proto jsem se jich také hodně ptal, co lze v tomhle prostoru ještě zvládnout. Díky téhle komunikaci vznikla čísla, která vám vezmou dech. A jsme zase u komunikace. Bez ní bychom nikdy nedošli v souboru tak daleko.

Snažím se oslovovat ty nejlepší, takže vaše informace je správná. S českými loutkaři jsem jinak začal pracovat už v Paříži, kde jsem dělal velký muzikál, Robina Hooda (2013 - pozn. red.). Mám s nimi jen ty nejlepší zkušenosti.

Moc jsem se tak těšil na pražskou štaci Kurios. Bohužel ale musím v tu dobu být v Mexiku, kde připravuju představení Ludõ, kde bude diváky obklopovat obří akvárium. U čehož musím být téměř každý den. Ale vím, že jednou se k vám dostanu.

Šlo o ty klasické, na provázcích. A zábavné na tom bylo, že měly tváře francouzských hvězd, kteří v představení hrály. Bylo v něm také velké plátno, takže ty zvětšené loutky vypadaly při promítání skutečně jako živé. Spojily jsme v nich svět dětství, do něhož Robin Hood patří, s tím dospělým… Tradiční příběh jsme se zkrátka snažili vyprávět jinak než lidé znalí filmů, seriálů očekávali. A na scény s loutkami jsem stále pyšný. Tak jednou za rok si je pouštím, abych se pokochal.

Teď jste mě rozesmála. Zrovna ráno se mě děti ptaly, kde je máme. Nedávno jsme se totiž přestěhovali, žijeme ještě v krabicích. A naše šestiletá dvojčata sem tam cosi „pohřešují“. No a teď hledají své oblíbené loutky, respektive loutku psa. Jisté tak je, že musíme o víkendu vše projít a najít ho.

Představil jsem si vědce, který žije v 19. století. Stojí společně s ostatními na prahu změn. Oslavuje vývoj elektřiny, rozvoj železnice, výzkumy v laboratořích, další vědecké pokroky, ale i to, že mu hraje deska na gramofonu.

Pro tehdejší lidi většina z popsaného představovala zázrak. Najednou měli ve svých pokojích hlas milovaného umělce/umělkyně, případně orchestr. Sledovali pokrok a věřili v budoucnost, která opravdu přinášela změny k lepšímu. Tohle vše uvidíte v našem šapitó díky našim umělcům, kteří tyto vynálezy ztvární svým pohybem, schopnostmi.

Plus minus padesát. Už to je obrovský úspěch. Asi víte, že Cirque du Soleil se kvůli covidu dostal do velkých ekonomických problémů. Musel si svou existenci vybojovat, měl štěstí, že do něj vstoupil nový investor. Také ho podrželi diváci, ti především. Když se po pandemii znovu hrálo, mysleli jsme si, že Montreal nás podrží.

Zažili jsme tam velký úspěch, zkusili Quebec, následně Ontario. Všude jsme lámali s Kurios rekordy, začali jsme znovu jezdit do světa. Tohle představení je naším klíčem k lidem. Je milé, barevné, optimistické, otevírá lidská srdce. Najdete v něm mé i vaše dětské vzpomínky, proto si myslím, že funguje.

Bylo to poměrně jednoduché. Jednou mi zavolali a nabídli mi, jestli pro ně nechci pracovat. Bylo to v době, kdy jsem jel zmíněnou tour s Madonnou. Byl jsem právě na Blízkém východě. Naplánoval jsem si odpočinek v Tel Avivu, kde to skutečně žije, a navíc mám rád tamní architekturu.

Věděl jsem, že se mi daří, a byl jsem šťastný. Jenže když zazněla tahle nabídka, taky jsem věděl, že nemám o čem uvažovat: splněný sen teprve přichází. První představení (Kurios, Kabinet kuriozit - pozn. red.) jsem premiéroval v dubnu 2014. Jeho příprava nám společně trvala dva roky.