Každý český ochotník je součástí světového bohatství, radují se nejen v Hronově

„Radost z toho mají opravdu stovky tisíc lidí, kteří se v Česku amatérskému divadlu věnují. Když se o nominaci začalo asi před dvěma lety jednat, měla jsem pocit, že jsem součástí něčeho velkého. Ještě teď mě mrazí, když si vzpomenu, jak jsem nominaci za festival Jiráskův Hronov podepisovala,“ vzpomíná Šárka Čmelíková, ředitelka místního kulturního a informačního střediska a duše zdejšího festivalu.

A prozradila, že když 10. prosince poslouchala přenos z indického Nového Dillí a slyšela, že nominace byla úspěšná, tekly jí po tvářích slzy radosti.

Čmelíková je nejen ředitelkou festivalu, ale i členkou místního ochotnického sdružení, které na neděli 21. prosince připravilo premiéru vánoční hry Hej, člověče Boží! První premiéru poté, co se stali součástí světového dědictví.

„Ono se v podstatě nic nemění. Ale jde o veliké uznání, na kterém se může dál stavět,“ míní Rostislav Hejcman, autor a režisér představení. A dodal, že nebýt toho, že se na tolika místech najde pár bláznů, kteří udělají divadlo, žádný zápis by nebyl.

„Baví je scházení a zkoušení, i to, že to pak předvedou lidem kolem. A když se divadlo podaří, teprve poté vyrazí na přehlídku,“ poznamenal režisér Hejcman.

Také podle Šárky Čmelíkové jde zejména o uznání, ale současně by všem ochotníkům mohlo pomoci i materiálně. „Ne všude mají takové zázemí, jako my zde v Hronově. Někde je třeba starosta, který víc fandí fotbalu. To se pak divadelníci těžko prosazují,“ dodala Čmelíková, s níž rozhodně souhlasí i další členka hronovského souboru Lucie Peterková.

„Není to pro obec skvělá propagace mít divadlo, které je zapsané na seznamu UNESCO? Všichni teď vidí, že to, co ochotníci dělají, není jen bohapusté setkávání v hospodském sále. Je to součást světového kulturního dědictví,“ připojila se Peterková, která se v nové vánoční hře hronovského souboru zhostila role ďábla pokušitele.

Česká ochotnická tradice by podle ní určitě nezanikla, ani kdyby k zápisu nedošlo, ale nyní bude snad kratší cesta k penězům. „Jsme sice amatéři, ale zatopit v sále se musí. Také kulisy je třeba vyrobit,“ dodala Peterková.

České amatérské divadelnictví má asi dvousetletou tradici a souvisí s národním obrozením. „Podobně jako u nás má velké podhoubí i na Slovensku. Ale čím jsme dále, tím soubory ubývají. Nebo fungují na jiných principech. V Čechách jde opravdu o záležitost vycházející zdola. Navíc je rozprostřená po celém území republiky. Přesně jak to bylo ve filmu Krakonoš a lyžníci,“ upozornila Čmelíková.

Amatérské divadelní hraní v Česku je naší desátou proměněnou nominací na seznamu UNESCO. Mezi další patří řemeslné znalosti výroby ručně foukaného skla, vorařství, sokolnictví, výroba skleněných vánočních ozdob, modrotisk, loutkářství, jízda králů, masopustní obchůzky a slovácký verbuňk.