Jiří Suchý: Vracím Semafor k původní poetice

Co to v praxi znamená?

Především to, že jsme ukončili všechny pronájmy divadel jiným skupinám a firmám, s výjimkou natáčení pořadu České televize Všechnopárty, protože osobnost Karla Šípa je našim cílům blízká.

V posledních letech jsme totiž se smutkem sledovali, jak se původní podoba Semaforu rozplývá mezi tituly mnoha souborů a akcemi nejrůznějších oslav, školních besídek a pokusů o zábavné večery, až celek začal připomínat pestrý jarmark neboli výprodej programů kohokoli, kdo zaplatí stanovenou taxu. Tak jsem se rozhodl vrátit se k podobě, která je důstojnější divadla se čtyřiašedesátiletou tradicí.

Nebude vám chybět částka za pronájmy v rozpočtu?

Je pravda, že dosavadní stav nám řešil některé finanční problémy, ale zase ne tolik, abychom to nezvládli. Velmi nám pomáhá Magistrát hlavního města Prahy. A na nezájem publika si nemůžeme stěžovat. A ty, kteří s námi do toho půjdou, taky ne. Mnozí z nich už s námi spolupracují a já ze zákulisí jen sleduju, jak jsou úspěšní. Jsem přesvědčen, že krach nás nečeká.

Pojďme tedy k oněm sedmi formám. Které to jsou?

Tou první je hudební komedie, která repertoár Semaforu nikdy neopustila. Naší první letošní premiérou bude 18. ledna nová podoba Poslední štace, hry z roku 1968, kde obraz nemocnice, která se nachází v nepovolaných rukou, je, bohužel, čí dál tím aktuálnější.

Když jsem tu hru v šedesátých létech minulého století psal, měl jsem na mysli nepovolané ruce těch, co nám tehdy po celá léta budovali naši vlast tak nešikovně, že nakonec skončili tak, jak skončili.

V současné verzi už se vlastně jedná o celou planetu a o nepovolané ruce, které si s ní pohrávají. Na jaře by měla mít premiéru hra, které zatím říkáme Diskotéka, ale zřejmě se bude jmenovat jinak.

V ní budeme spolu s Jiřím Štědroněm a Jitkou Molavcovou objevovat zapomenuté staré písničky. A co se týče hudební komedie, tak bychom se časem rádi vrátili i k divácky oblíbené Kytici a dali jí novou výtvarnou podobu. Bude to už její čtvrtá verze.

Písnička je ale obsahem i dvou dalších malých forem?

Ano, jednou z repertoárových položek jsou písničkáři, a to ti, jejichž tvorba ladí s duchem Semaforu: Karel Plíhal, Josef Fousek, Jan Burian a Jiří Dědeček, také Václav Koubek nebo kapela Šlapeto, kteří představují lidovou zábavu v tom dobrém slova smyslu.

Další forma souvisí s tou předešlou, a to je historie písničky, s níž diváky v Semaforu už kdysi seznamoval Přemysl Rut. Ale má k tomu co říci třeba právě i Šlapeto, které se stará, aby se nezapomnělo na Karla Hašlera a na písně lidu pražského.

Jednu položku tvoří jazz, který tak krásně představujete v Devatenácti tvářích jazzu.

Jazz k Semaforu neodmyslitelně patří, a to v mnoha podobách, ať už ve zmíněné procházce historií jazzu, anebo v tvorbě Jaroslava Ježka a Osvobozeného divadla, ke kterému se Semafor vždycky hlásil.

Budeme zvát i jazzové hosty, třeba klavíristu Jakuba Šafra, který je hvězdou Devatenácti tváří jazzu nebo představení Co na světě mám rád, anebo orchestr Blue Star Václava Marka, který hraje swing třicátých a čtyřicátých let. A samozřejmě jazz bude hrát i ten náš Big Band Semafor.

Hostům budou patřit i takzvané Dveře dokořán?

Dveře dokořán budeme otvírat lidem, jejichž tvorba je blízká původnímu duchu Semaforu, který jsme si kdysi s Jiřím Šlitrem vymezili hesly humor, hudba a semaforská poetika. Anebo taky těm, o nichž se domníváme, že by se k nám mohli přidat.

A celou tuto novou cestu, na kterou se vydáváme, považujeme za dárek Jiřímu Šlitrovi k jeho stým narozeninám, kterých se bohužel nedožil. A kromě toho mu chceme vyseknout poklonu revuí nazvanou Šli tři Šlitři.

A o které tři Šlitry v ní půjde? O Šlitra skladatele, Šlitra výtvarníka a Šlitra komika. Všichni tři budou, jak doufáme, přítomni svým způsobem v Semaforu na premiéře 15. února.

Zbývají dvě nehudební položky, film a výtvarné umění…

Po armádním tématu, kterému jsem věnoval film Pochodem v chod aneb Zastavit stát!, točíme film o hudbě, pracovní titul zní Hudba řekla pojď, a tak jsem šel. A mám v plánu i film věnovaný výtvarnému umění.

Výtvarné umění bychom rádi představovali netradičním způsobem, kdy instalace obrazů, soch nebo fotografií bude spojena s přímou účastí autora na jevišti a s jeho hudebními aktivitami. A mohly by u toho třeba být i hopsající krasavice nebo akrobatky, co já vím.

Předběžně počítáme s účastí výtvarníka Jiřího Slívy nebo fotografky Ireny Zlámalové. Jejich písničky stojí za poslech neméně než jejich kresby či fotky za pohled.

Je něco, co všech sedm forem spojuje?

Samozřejmě, a tím je humor. A to specifický semaforský humor. Vždycky jsme se vyhýbali přímé satiře, ale skrývali ji do metafory, narážky ukryté v gestu či slovní hříčce.

Odhalení tajenky může přinést jisté potěšení inteligentnímu divákovi a o toho nám vždycky šlo. Doufám, že pokus o návrat k čirému duchu semaforské poetiky diváci zaznamenají a ocení.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Semafor