Herci Anna a Rosťa Novákovi: Žijeme a na plný pecky si to užíváme

Rosťa Novák: Spolu hrajeme desítky let. Loutkové pohádky i pouliční představení, pak s Putykou: Up End Down, A cirkus bude, Family, Black Black Woods, Cesty a Okamžik.

Anna Nováková: Já jsem v Putyce za Rosťou. Začala jsem v A Cirkus bude, Family, Cesty a Okamžik… Jinak jsme spolu začínali hrát v roce 1981, s pimprlatama. Potřebovali jsme uživit rodinu, ale hlavně mně chybělo hraní, práce, kterou jsem milovala. Rosťa byl tehdy v Ypsilonce a já jsem se snažila vše podřídit našim dětem. Ve snaze mít čas na Rosťu, na syny Rošťáka (mladšího - pozn. red.) a na Vítka jsem šla na volnou nohu. Nikdy jsem toho nelitovala.

Anna Nováková: Jsme takový loutkářský doplněk, loutkáři, komedianti. Ale vše režíruje Maksim Komaro, i když samozřejmě naši kluci za představením produkčně stojí.

Rosťa Novák: Ano.

Anna Nováková: Pak hned následuju já.

Rosťa Novák: My vystupujeme jako takoví nestoři. Sledujeme dění, máme tam i loutkové scény. V jedné scéně máme místo klasických loutek „jen“ artefakty, dráty, jež simulují loutky. Vyprávějí cirkusové příběhy, o nichž se nemluví. Třeba ten, jak muž upustil svého syna při vystoupení na hrazdě…

Celé je to ve formě vzpomínky. Když to srovnám s Cestami, „odpočíváme“. Tam jsme měli velké výstupy, jedna pasáž se věnovala mimo jiné rodině Kludských.

Anna Nováková: I v Okamžiku máme výstup, staré varietní číslo. Dá se říci, že téměř ve všech představeních Putyky jsme za staré loutkáře, komedianty. V nejnovějším hrajeme číslo zděděné po mých předcích. Jeho součástí je pštros, z něhož vypadne vejce. To se rozpůlí, z něho vylítne fakír.

Rosťa Novák: Fyzicky je s námi jen pštros. Pak jsou tam ty artefakty, jejich symboly, a loutka v podobě Jirky Kohouta, jenž představení provádí… Je důležité uvést, že k cirkusu loutky patří. Potomci slavných rodů, k nimž Anička patří, tak je mívají obvykle doma.

Anna Nováková: Hodně. Ke každé inscenaci jsme si nechávali vyrábět nové loutky i dekorace. Pak máme ty staré zděděné hlavně po rodičích a prarodičích a mém bratranci. Je to veliká radost, ale i starost.

Samozřejmě si celá rodina některé staré loutky necháváme jako vzpomínku na naše předky. Ale velká část z nich půjde do chrudimského muzea loutek. Včetně dekorací, oblečení, nábytečku, vlastně komplet divadlo po mém dědovi Matěji Kopeckém (5. generace). Skladovat je doma v kufrech postrádá smysl.

Anna Nováková: Ano, a už nám roste devátá, vnuci. Ti si hráli s loutkami jako malí. Ale umění se jich drží všech. Nejblíž k divadlu má Rosťův nejmladší syn Šíma (Šimon - pozn. red.). Odmalinka miloval jeviště.

Když zaskakoval za staršího bráchu, za Matýska, nechtěl mu roli v představení Family vrátit, tak je táta musel podělit. Matýsek, tehdy desetiletý, měl na trampolíně scény a Šíma, tehdy sedmiletý, měl herecké výstupy. Jinak Putykou prošli všichni Rosťovi kluci. Nejstarší Kryštof dělá muziku.

Rosťa Novák: On reprezentoval, jen ta olympiáda nevyšla, vytáhl se do 190…

Anna Nováková: … Vůbec nevím, po kom je tak vysoký…

Rosťa Novák: … A najednou přišel určitý blok, což se stává i gymnastům. Tak se dal na jinou sportovní disciplínu, věnuje se oštěpu. Trénuje ho Bára Špotáková. Myslím si, že se mu ty trampolíny hodí i tady. Nejde totiž jen o to hodit, použít zápěstí. Potřebuje přitom zkoordinovat celé tělo… Už jsem se ho ptal, zda to nakonec s tou olympiádou neposunul jinam.

Rosťa Novák: Že pojede.

Anna Nováková: Prostě pojede. Bere to velmi vážně, hrozně ho to baví.

Rosťa Novák: Tak mu třeba jednou na olympiádě budeme i fandit. Co vím, Bára je s ním spokojená. Trénuje podobně i další naděje. Jsou čtyři: dvě holky a dva kluci. Všichni si sedli. Pro mě je to skvělé celé sledovat. Zvlášť v tomhle nelehkém světě je skvělé mít cíl, něčemu se věnovat naplno. A sport je jeden z nejhezčích zájmů, který můžete mít. Dostane se díky němu zase do Putyky. Od září Rosťa ml. chystá představení St.Art, kde se propojí umění a sport.

Rosťa Novák: Ostatně i k olympiádě kdysi umění pevně patřilo. Nechyběly tam mluvené slovo, sochařina… Maty bude v St.Art házet oštěpem i skákat na trampolíně.

Anna Nováková: Synové: Vítek a Rosťa, jsou šéfové. Kristina, naše snacha, je kostýmní výtvarnice a vizážistka. Její kostýmy jsou nádherný. Vnuk Šimon hrává, Mates taky, Kryštof dělá muziku. Naše nejmladší vnučka, Lojzička, ta je Vítkova, už chodí do cirkusové školky a často u nás doma chce cvičit a tančit se starou loutkou baletky, kterou v ruce držela moje babička, moje maminka, já a teď Lojzička.

Rosťa Novák: Celé to má přesah, jak říkává Rosťa, do company. Bereme se všichni jako rodina. Všichni se snaží udržovat pohodové vztahy, bez toho to ani v branži nejde. Každý ví, co jeho disciplína obnáší, že bez toho druhého se představení nepodaří. Musím říci, že u činohry jsem podobnou atmosféru nezažil.

Tam se trošku hraje na efekt, herecká/umělecká ega jsou silnější. Hierarchie je pevně daná. Jednotlivé složky fungují v určitém systému, jehož složky nejsou vždy nastavené v rovině absolutní důvěry. U cirkusu jsou si rovni všichni.

Anna Nováková: Zkouším to, občas. Ze srandy. Minulý rok alternoval v Okamžiku jednu roli Rosťa s Rošťákem. Buď jsem hrála s Rosťou mladým, anebo s Rosťou starším. Jednou jsem synovi řekla: Prosím tě, musíš s tou loutkou víc doprava. Podíval se na mě a reagoval: Mami, ty mě režíruješ? Řekla jsem ANO. Oba jsme se tomu zasmáli.

Byla to jinak pro mě zase jiná zkušenost, každý je herecky i s loutkami jiný. S Rošťákem jsem byla na jevišti poprvé. Já vůbec hraju ráda s mladýma. Říkáme jim s Rosťou st. nabíječky.

Rosťa Novák: Říkáme jim dobíječky.

Anna Nováková: Dokážou nám totiž dodat energii, kterou v našem věku, záměrně o nás nemluvím jako o starých lidech, potřebujeme. Duší jsme díky mladým pak mladší, s tělem už to tak nejde.

Rosťa Novák: Tos řekla hezky, ale je to přesně tak. S Okamžikem nás čeká šestadvacet představení. Hezky se o nás starají. Vzadu v šapitó máme křesílka, abychom si mohli odpočinout. A jak jste se ptala, zda můžeme kluky kritizovat, chcete odpověď i ode mě?

Rosťa Novák: Rosťu plně respektuju jako principála, režiséra. Vzpomínám si na to, jak jsem s ním hrál Black Black Woods, jemu se cosi nelíbilo, tak mi to řekl. Z tohohle momentu existuje záběr, kde sedím jako schlíplá slepice, protože mi to bylo líto. Vím, že je to jeho projekt, že mu na něm záleží. Nechtěl jsem mu nic kazit.

Anna Nováková: Musí to mít s námi těžké, režírovat své rodiče… Taky nás dohnal k pláči.

Rosťa Novák: Tebe taky?

Anna Nováková: Mě taky.

Rosťa Novák: Jsme trošku pod lupou. Chce z nás vyždímat co nejvíc, což chápeme. Musíme/chceme být plnohodnotnými členy souboru. I proto mi neříká tati, ale Rosťo a ženě Aničko.

Rosťa Novák: Je to úplně jiný svět. V případě našeho loutkového divadla máme na starosti všechno. Jde to na naše triko. Sbalíte, naložíte, odřídíte, strávíte někdy i několik hodin v autě.

Dorazíte na štaci, vyložíte, postavíte, odehrajete, sbalíte, naložíte, vyřídíte papíry, cesta domů/na jinou štaci, vyložíte, vyspíte se doma/na hotelu a zase dokola.

Putyka to má podobně, také tam je hodně práce kolem, než se vůbec hrát začne… Pamatuju si, jak jsem se vracel po čase k činohře, do pražského Divadla Na Jezerce. Byl jsem tehdy celý nesvůj, že jedu do práce jen s knihou.

Anna Nováková: Odehrát představení je na loutkařině to nejhezčí. V posledních letech jsme si to trochu usnadnili tím, že jsme s pořadateli domluvení, že nám pomohou divadlo vynosit z auta.

Anna Nováková: To určitě ne. Je to úplně jiná práce. Spoustu věcí jsem se tu na stará kolena naučila. Hlavně vzadu nepřekážet, být tam, kde máš být, vnímat pohyb kolem sebe, vnímat bílé lajny, než šlápnu do prázdna. Je mi v šapitó hrozně dobře. A mezi těma bezvadnejma lidma je mi dobře. Žiju a na plný pecky si to všechno užívám. Zrovna dneska jsem si při zkoušce říkala, jak jsou všichni ti mlaďoši šikovní, všestranný, půvabní. Krásně se na ně kouká.

Rosťa Novák: Ještě si vezměte to, že oni nejen provozují akrobacii, ale jejím prostřednictvím vyprávějí výjimečný příběh. Pamatuju si na ADHD, na něž chodili rodiče a děti s touhle diagnózou. Jedna paní mi třeba říkala, že jsme jí otevřeli pocity, o nichž si myslela, že už je nemá. Další mi říkala, že chtěla skončit se životem, my jsme to zvrátili… To je síla. Cirkus dokázal u nich otevřít emoce, o nichž se mi s činohrou ani nezdálo.

Anna Nováková: Já je miluju.

Rosťa Novák: Já taky, i když se změnily, největší slávu mají asi za sebou. Nicméně dokázaly přežít a myslím si, že přežijí dál. Vyrůstají tu další generace, které je mají rády.

Anna Nováková: … Já miluju už samotnou vůni pilin. Mám ji spojenou s dětstvím. Rodiče mě do cirkusů hodně vodívali. Sami se sice kvůli nám, dětem, usadili v Hradci, kde táta dostal angažmá v divadle DRAK, ale touha po kočování v nich zůstala. Navíc cirkusáky znali. Chodívali jsme k nim na návštěvy do maringotek a karavanů. Vyprávěly se příběhy, hodovalo se…

Anna Nováková: Čeká nás Kostelec nad Orlicí, na pět letních týdnů. Jezdíme tam už 48 let. Budeme odpočívat, ale i hrát naše loutková představení po okolí. Jen stany už necháváme mladým. Spíme v hotelu.

Rosťa Novák: A spolu s námi tu bude naše rodina a kamarádi. Cestování po štacích nám ale chybí. Už to prostě nejde. Dříve jsme jezdili klidně 35 tisíc kilometrů ročně. Projeli jsme celou naši republiku. Máme krásnou zemi.

Anna Nováková: Plánujeme, že se vydáme po stopách našich štací. Máme na ně krásné vzpomínky. Na každý hotel jsem si přivezla svůj ubrus, svíčku a na místě jsme si koupili kytičku v květináči, která s námi potom cestovala. Museli jsme si všude vytvořit domov. Jinak to nešlo. Mám to v sobě napořád. To je to dědictví komediantů.

Rosťa Novák: Dokázali jsme na štacích pracovat i odpočívat. Získali jsme řadu přátel.

Anna Nováková: Náš rodinný kruh se ale uzavírá kolem zmíněného Kostelce nad Orlicí. Syn Vítek si tam pořídil pozemek a koupil si maringotku. Vrátil se tak do kraje, kde kočovali s loutkami mí rodiče a prarodiče, kteří tu jezdili ještě s koňmi. Také jsou všichni pohřbení ve Vamberku, kousek od našeho Kostelce.

Anna Nováková: Budeme hrát, dokud to půjde. Taky nikde radši neříkám, že příště asi už nepřijedeme, jak jsem to donedávna říkala s tím, že nám docházejí síly. Oba víme, že by nám hraní chybělo.

A na závěr. To říkali mí předci, říkali jsme to my v Posvícení v Hudlicích a říká to Rosťa ml. v Putyce: Jestli se vám náš program líbil, řekněte to, prosím, svým známým a kamarádům. Neboť jedno dobré slovo je víc než tisíc vylepených plakátů. Děkujeme.