Článek
Své hledání promítá do desítek inscenovaných snímků, nyní vydaných v monografii pod názvem Autoportréty. Vydalo ji nakladatelství Kant a vznikla ve spolupráci s Vladimírem Birgusem.
Sama pózuje
„Jaké by to bylo, kdybych se narodila jinde, jinak, jiným lidem? Jaká bych dneska byla, jak bych žila a s kým,“ rozmýšlí Dita Pepe. Společného mají tři série fotografií – autoportréty se ženami, muži a rodinami – nejen to, že na všech pózuje sama autorka, ale i že do hry pouští prostředí, v nichž se její nová já pohybují.
Osobní terapie i sociální sonda, tak bychom mohli její přístup stručně popsat. Jako byste listovali katalogem rozpolcenosti i společenských stereotypů. Na rozdíl od slavných uměleckých „převlékačů“ (francouzská fotografka a spisovatelka Claude Cahunová nebo Američanka Cindy Shermanová) jsou snímky Dity Pepe laskavá podívaná, žádné bizarní výjevy vzbuzují údiv až strach.
Osmatřicetiletá umělkyně nezkoumá ani tak možnosti, kam až může zajít, mnohem více pokouší pevnost mantinelů svého vnitřního světa a pátrá po únikových cestách. Naráží na problematiku postavení žen, proniká do nejrůznějších sociálních vrstev a studuje prostředí, která člověka utvářejí a jež on utváří k obrazu svému. Adaptuje se jako chameleon vnějším kvalitám, aniž by se výraz její tváře zásadně změnil, aniž by bojovala gesty.
Fotografování jako forma komunikace
Atmosféře vládne jakési bezvětří, statika a obava z dalšího kroku do neznáma, přitom je někdy zbytečně cítit vliv lesklých a věčně krásných módních časopisů.
„Fotografování je pro mě forma komunikace nejen se sebou, ale mluvím díky ní s lidmi, pokládám otázky, odpovídám, reaguji, cítím, prožívám, jsem aktivní,“ tvrdí absolventka opavského Institutu tvůrčí fotografie, pro niž bylo mimo jiné určující setkání s prvním manželem, italským psychologem.
O své ženě dokonce napsal analýzu Fotografie jako forma sebeterapie. Dita Pepe knihou shrnuje jednu etapu, jejíž konec nejspíš nikdy nedohlédne. Jsem zvědavá, v co bude její tvůrčí cesta metamorfovat, kudy se vydá.
