Česko-švýcarský herec Danny Exnar: Mickey Rourke? Schválně mi neřekli, kdy spolu budeme točit

Začneme váš příběh od začátku, kde se vaši rodiče seznámili?

Dohromady je dala láska k horám, horolezectví a rok 1968. Táta byl v době sovětské okupace v zahraničí, vyjel tam společně s kamarádem Karlem Schubertem na motorce, cílem byly – jak jinak – hory.

Karel byl později prvním Čechem na vrcholu osmitisícovky, ale bohužel expedici na Makalu nepřežil. Táta Ivan (na vrcholové úrovni se věnoval rogalu a horolezectví - pozn. red.) se v roce 1979 stal držitelem českého horolezeckého výškového rekordu z Lhotse. V době, kdy nás vojska napadla, byli v Chamonix, kde se o všem dozvěděli.

Táta se rozhodl se do ČSSR už nevrátit. Jinak doma studoval chemii, takže následně dostal nabídku z Bazileje, aby školu dokončil… Máma zase v době okupace pobývala v Hamburku, kde byla s tehdejším přítelem. V tu dobu se s mým tátou ani neznala. Seznámili se až později, přes jejího bratra, taky horolezce.

Umíte skvěle česky, což není úplně běžné, protože čeští emigranti utíkající po roce 1948, 1968 často na své děti mateřštinou nemluvili. U vás to byl základ?

U nás doma to byl a stále je základ, jediný jazyk, kterým spolu mluvíme. Dokonce, na to si nepamatuju, jsem zpočátku mluvil jenom česky i ve Švýcarsku, kde jsme žili. Jiný jazyk jsem se začal učit až v tamní školce: dostal jsem se ke švýcarské němčině, kterou také považuji za mateřský jazyk. Následovaly francouzština a angličtina.

Nicméně čeština mi zůstala asi dobrá i proto, že jsem šel po maturitě studovat do Prahy hru na klavír, a to na konzervatoř Jaroslava Ježka. Chtěl jsem být jazzový pianista… Našel jsem si v té době v Česku kamarády, s nimiž jsem stále v kontaktu.

Jak mluvíte doma nyní?

Anglicky, moje manželka je Američanka. Obklopuje nás ale hodně němčina, protože se profesně pohybujeme v Německu, kde jsem žil patnáct let a studoval tam i herectví. Pracuju tam dodnes, hlavně v divadle…

Na hereckou školu v Mnichově jsem jinak šel později, než bývá zvykem, bylo mi jednadvacet. Do toho jsem ještě ve Švýcarsku studoval filozofii a literaturu.

Proč jste nakonec zběhl od piana?

No, tak úplně jsem od piana naštěstí nikdy nezběhl… Ale herectví mě taky silně přitahovalo. A uvědomil jsem si, že nechci celý život strávit „jen“ před pianem. Dnes v divadle často kombinuji hru na klavír a herectví. Poprvé to bylo v divadelním projektu Glenn Gould vs. Glenn Gould, kde jsem hrál známého kanadského pianistu.

Jako herec se pohybujete ve Švýcarsku a Německu. Je to pragmatické rozhodnutí?

V něčem ano. Německy mluvící trh má tu výhodu, že je veliký, švýcarský je jen jeho menší částí. V Mnichově jsem se naučil jevištní němčinu, která se dá využít „plošně“. Přece jen, ta její švýcarská verze je v něčem hodně jiná… Díky tomu, že zvládám obojí, pendluji. Žiji tam, kde mám práci, základnu mám pak v Basileji.

A jak jste se jako švýcarský herec českého původu dostal do italsko-švýcarsko-francouzsko-polského filmu Romana Polańského?

Stalo se to tak trochu zničehonic. Byla jedna sobota večer, když mi zavolala moje německá agentka. Řekla: Sedni si, mám novinky. Pomyslel jsem si: Ježíš, sobota večer, snad to nebude průšvih…

Ona mi hned vysvětlila, že mám dělat digitální casting na jednu roli pro Polańského. V angličtině. Měl jsem na to dva až tři dny.

Požadavkem bylo, abych měl v roli silný český přízvuk v angličtině, některé věty jsou pak i česky. Ty další repliky ze scénáře mi nadhazovala moje žena, Američanka. Vše jsme natočili a poslali.

Co bylo pak?

Pak mi rovnou od castingové agentky přišlo, že mě berou… Zhruba za dva týdny.

Prozradíte těm, co Hotel Palace ještě neviděli, o čem komedie je?

O konci roku 1999 v luxusním hotelu v horách, v Alpách. Sejdou se v něm velmi bohatí hosté, různých národů, řeší vlastní trable… Já třeba jako Čech chci poznat svého slavného otce (Mickey Rourke - pozn. red.). Reprezentuji češství, jak si jej představuje Polańský.

Jak si nás představuje?

Špatně se mi na to hledá klíčové, vhodné slovo. Je v tom kus Švejka… Takové to dobré, hodné a naivní češství. On ovšem každou tu postavu reprezentující určitý národ, která ve filmu je, dotahuje až do karikatury. Právě na tom, na té nadsázce Hotel Palace, jeho humor stojí.

Režisérovi je devadesát. Jak zvládal natáčení?

Neuvěřitelně. Má spoustu energie. Dokonce prý ještě lyžuje… Při natáčení každé scény poskakuje, když je v rauši, hercům role, scény navíc předehrává, ukazuje jim, jak to má vypadat, jak chce, aby to vypadalo.

Myslím si, že je při filmování jednoduše šťastný, že mu dává energii, kterou v životě potřebuje… Samozřejmě má při práci i momenty, kdy si potřebuje odpočinout, šel si třeba na chvíli po obědě lehnout, ale tohle dělají rovněž jiní, mnohem mladší lidé.

Děj se odehrává v jednom hotelu. Často jste se asi nestěhovali, že?

Ne, byli jsme skutečně jen v tom luxusním hotelu. Natáčelo se tedy na jednom místě. Každý z nás měl současně zázemí v jednom z pokojů, ovšem spali jsme jinde… Pro mě samotného bylo natáčení s Polańským úžasným zážitkem. Během své kariery dokázal ze špičkových herců dostat vrcholné výkony, z toho se lze leccos naučit.

Bezesporu k nim patřil Mickey Rourke, který vám hrál tatínka. Jaký je?

Velmi intenzivní, což je slůvko, které mě k němu napadá. Nebudu lhát, že ho nepředchází jistá pověst člověka, s nímž není lehké vyjít. Proto mi také neřekli, kdy budeme spolu točit, aby nervozitu prvního setkání zachytila kamera… Ale, jak jste viděla ve filmu, zvládli jsme to. Oba.

Jak jste to zvládli, mohou vidět diváci v kinech. Proč by ale na film měli do konce roku jít?

Protože má co říct. Protože má takovou zvláštní sebeironii, cynismus, satiru, věci, kterým by zvlášť Češi mohli skvěle rozumět. Je to taková zvláštní směs mezi dramatem a komedií, možná jde také o jeden z posledních filmů režiséra, který je opravdu světový, je v oboru legendou.

Pojďme jinam. Je konec roku a Hotel Palace v kinech. Co vás čeká v roce 2024?

Začínám rok s premiérou divadelní hry v Hamburku Úterý s Morriem. Odbudeme si ji s kolegou Charlesem Brauerem v lednu a v únoru. Ani on není nejmladší. Oslaví tím svých sedmdesát let na jevišti. Je mu 88. 

Hraji jeho bývalého studenta sociologie, který se původně chtěl stát jazzovým pianistou. Takže si dokážete představit, proč jsem byl obsazen. On představuje mého bývalého profesora, který trpí ALS. Je to celkově takový dojemný kus, jenž mě bude pracovně provázet velkou část příštího roku.

Pak plánujeme koncerty s mojí kapelou The Guerilla Bops. Máme i pár písniček v češtině, nebo spíš v takové dadaistické češtině. Rádi bychom rovněž s manželkou, která je loutkářka, realizovali společný projekt. A doufám, že přijdou i další filmové role, třeba i tady v Čechách.

Přišla vám už nějaká nabídka, práce od českých tvůrců?

Zatím ne, ale třeba se to stane právě příští rok. Ostatně i českou kinematografii sleduji, pravidelně jezdím například na karlovarský filmový festival. A mám hodně takzvaně nakoukáno, hlavně v rámci tzv. Nové vlny, obdivuji práci Miloše Formana, Jiřího Menzela… Z novějších režisérů se mi vybavuje Jan Svěrák.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Kina