Článek
Velikonoce jsou v plném proudu. Jak se svátky dodržují v Jemenu?
Nijak, žijeme v muslimské zemi, kde se tyhle svátky neslaví. Děti nám navíc odrostly a já s nimi Velikonoce slavila, když byly malé. Milovaly vyfukování vajíček, jejich malování potravinářskými barvivy, pak si je na stužkách věšely nad stůl. Také jsme klíčili v misce pšenici, některá z ozdobených vajíček jsme pak uložili do ní… Obecně ale u nás jasně vedla ta vařená natvrdo. Zkrátka proto, že se dala jíst. Teď už tuhle tradici neřešíme, ale jak jsem říkala, vejce se v Jemenu zdobit dají.
A co ostatní české tradice, přežily ve vaší rodině?
Jak které. Ale abych vše líp vysvětlila. Vyrůstala jsem v Česku, kde se naši seznámili. Máma, Češka, se zamilovala do táty, Jemence, když v Československu studoval medicínu. On se pak vrátil domů, my jsme s mámou zůstaly v Česku, kde jsme slavily všechny běžné české tradice a svátky, od zmíněných Velikonoc po Vánoce. A tyhle zvyky putovaly se mnou samozřejmě i do Jemenu, když jsem se sem vdala.
A co z nich za ta desetiletí zůstalo? Rádi zdobíme vánoční stromeček a pečeme cukroví. Stejně ovšem slavíme ramadán, jenž s sebou přináší i dnes moderní, přerušovaný půst. Zjistila jsem, že mi velmi pomáhá. Během těch dnů se mi zmenší žaludek, stačí mi pak málo jídla a jsem hned sytá. Navíc zhubnu, mám více energie. Ramadán je tak v tomhle opakem českých Vánoc.
Jemen je od Česka vzdálený tisíce kilometrů. Jaké je tam povědomí o naší zemi?
Asi stejné jako v Česku o Jemenu… Ale bývaly výjimky. Před válkou, která vypukla naplno v roce 2014, jsme měli na české ambasádě velkou česko-jemenskou skupinu, takový klub. Chodili tam jak někteří diplomaté, tak česko-jemenské rodiny s dětmi. Bylo nás opravdu hodně. Pořádali jsme různé akce, výlety, slavili jsme tradiční svátky, české národní dny. Děti soutěžily o ceny, v rámci toho barvily českou vlajku, o Mikuláši vykreslovaly Mikuláše, anděla a čerta…
Dostávaly za to drobné sladkosti. Žili jsme i jinak kulturně. Dokonce jsme pořádali oběd pro pány Kaisera a Lábuse, kteří v Jemenu natáčeli film o této zemi. A setkali jsme se i s Josefem Pospíšilem a Josefem Kupilíkem z dua Plzeňský Pepíci. S nimi, za doprovodu jejich harmoniky, jsme si zazpívali české lidovky a někteří si na ně i zatancovali. Bylo to nádherné období…
V Jemenu žijete 32 let. Pro Čechy je „nějakou chudou zemí poblíž Afriky“, pro ty znalejší mezinárodní politiky domovinou Hútíů, islámských radikálů. Jak vidíte Jemence vy?
Jemen je především nádherná země, v níž žijí velmi skromní lidé. Berou život takový, jaký je. Nestěžují si. Jsou štědří. Klidně vás pozvou na oběd, i když vás neznají, dají vám to poslední, co mají, jen aby vás štědře pohostili. Taky milují děti. S úctou a láskou se starají o své staré, leckdy nemocné rodiče. Ctí rodinu.
Občanská válka v Jemenu
- Její kořeny sahají do druhé poloviny 20. století, kdy byla tato oblast rozdělena na dva samostatné státy – Severní a Jižní Jemen. V roce 1990 se tyto dvě země spojily v jednotný Jemen pod vedením Alího Abdalláha Sáliha, jehož vláda padla během Arabského jara v roce 2011. Následně mezi Severem a Jihem vypukly boje. Metropoli Saná ovládli v roce 2014 šíitští Hútíové, původní jemenskou vládu zase podpořila intervence vojsk koalice, kterou vedla Saúdská Arábie. Vše se ještě zhoršilo v souvislosti s růstem napětí v Rudém moři od roku 2024.
- Populace Jemenu činí 29,3 milionů obyvatel; v nouzi jich žije 22,2 milionů. V Indexu lidského rozvoje (2022) se země umístila na nelichotivém 186. místě ze 191 států. Od roku 2015 kvůli válce opustilo své domovy 4,8 milionu Jemenců, nejčastěji odešli do jiných částí země (tzv. vnitřní vysídlení). Jemen tím pádem zažívá pátou největší vysídleneckou krizi na světě.
- Zhruba 17,1 milionu Jemenců (49 %) teď strádá hlady. Míra podvýživy mezi ženami a dětmi patří k nejvyšším na světě; 55 % dětí do 5 let trpí chronickou podvýživou. Denně tam zemře 130 malých dětí. Přes 17 milionů Jemenců nemá přístup k dostatečnému množství vody, 3,2 milionu jemenských dětí teď kvůli válce nechodí do školy.
Slunce tu navíc svítí každý den a jídlo je vynikající. Tedy bylo… Vše změnila občanská válka, která se vleče dvanáctým rokem. Země je zničená. Lidé ztratili domovy, práci, své blízké. Jemen naplno zažívá největší hladomor za posledních sto let. Většina obyvatel nyní žije v bídě, což nejvíc odnášejí děti.
Vím, že na tohle se „jen“ nedíváte. Ve snaze přispět aspoň málem vedete roky charitativní organizaci Pomůžu jak můžu, která několik desítek rodin doslova živí.
Ano, ale celé to není jen můj nápad, můj projekt. Vymyslely jsme ho s Radkou a Drahomírou, které dříve v Jemenu pracovaly, plus s jejich kamarádkami Šárkou a Táňou a mojí kamarádkou z gymplu, Pavlou. Hlad je tu největší problém, tak jsme otevřely charitativní kuchyň. Vaříme jedno teplé jídlo pro rodiny v nouzi v mém okolí, tedy v Saná, denně.
Celkem jde o 170 lidí, což odpovídá mimo jiné tomu, že jemenské rodiny jsou velké. Máme hlavně strávnice a malé strávníky. Jsou to ženy a děti, které ztratily muže, otce, své domy. Často přišly do jemenské metropole z jiných válkou postiženějších měst. S sebou nezřídka vzaly i své nemocné rodiče, případně samy mají nemocné, postižené děti.
Jak dlouho už kuchyň funguje?
Provozujeme ji již sedmým rokem. Tři roky poskytujeme taky svačiny pěti stům dívkám ve zdejší státní škole. Mnohé ve škole omdlévaly hlady. Doma nemají co jíst. Jejich rodiče je tak do škol posílají právě i kvůli tomu, aby se tam najedly… Do státních škol totiž chodívají ti nejchudší, s čímž se dříve, před válkou, taky počítalo. V Jemenu před ní fungovalo dost organizací, které nabízely těm nejzranitelnějším v různých směrech pomoc.
Pomůžu jak můžu
- Náklady na jednoho strávníka jsou 23 korun denně. Měsíčně tak potřebuje sdružení na jedno jídlo denně pro 170 lidí přes 116 tisíc korun, z čehož na suroviny jde 47 tisíc. Platí také čtyři stálé zaměstnance, včetně kuchaře a jeho pomocníka; mzdové náklady činí cca 49 tisíc. Dalších 20 tisíc jde na nájem, administrativu, poplatky za plyn, vodu...
- Sdružení se zaměřuje na ženy a děti, které jsou nejčastějšími oběťmi války. Jen polovina dívek starších 15 let je gramotných (55 %). Bez vzdělání nemají šanci na lepší budoucnost.
Bohužel tohle už je minulost. Během vleklé války zmizely jedna po druhé. Jemen už není pro nikoho priorita. Spousta cizinců ani často neví, kde leží. Neví, jak se tady lidem žije. Nemluví se o něm, nepíše, jako by pro svět zmizel. Ovšem hlad tu stále roste. My se na to nechceme jen koukat. Víme, že naše kuchyně pomůže jen zlomku strádajících, ale i to má cenu.
