Berlinale zná letošního vítěze, tipovat ho bylo do poslední chvíle složité

Do poslední chvíle bylo velmi těžké tipovat vítěze. Berlinale pod vedením Mariette Rissenbeekové a Carla Chatriana směřuje od výrazně společensko-politického zaměření, které ho charakterizovalo za ředitele Dietera Kosslicka, k festivalu, jenž upřednostňuje osobní témata v často velmi artistním ztvárnění. A to se porovnává obtížně.

Zlatého medvěda za nejlepší film nakonec získal francouzskou-japonský dokument Sur l'Adamant (Na Adamantu) režiséra Nicolase Philiberta. Ústředním tématem snímku je plovoucí zdravotnické zařízení Adamant, které na Seině v srdci Paříže poskytuje ambulantní péči lidem s duševními poruchami.

Většina filmů v hlavním programu byla depresivní. Začalo to už tím prvním, australským snímkem Přežít laskavost, což je ironický název pro dystopický příběh ženy, která je odsouzena ke smrti v zamčené kleci uprostřed pouště. Film téměř bez dialogů zdůrazňuje téma vyloučení, těžký osud etnických menšin i totalitarismus v čase ohrožení.

Řada filmů se dotýkala osobních problémů a témat, ale člověk měl u jejich sledování pocit, že je nezvaným hostem v rodinách, v nichž si lidé navzájem ubližují, nebo se naopak sbližují, bohužel aniž by dokázali zaujmout toho, kdo k nim zvenčí nahlédne.

Takový byl například film Philippa Garrela Velký vůz, v němž tři sourozenci tvoří poslední generaci staré loutkářské rodiny. V dlouhých záběrech sledujeme několik představení maňáskového divadla, v mezičasech řeší postavy vlastní problémy, které nemají obecnější rozměr.

V zajetí toxické maskulinity byl Jesse Eisenberg ve filmu Manodrome. Zabývá se sice širším problémem krize mužství, ale v příběhu tak destruktivním, že i díky silným hereckým výkonům Eisenberga a Adriana Brodyho je v závěru poněkud obtížně snesitelný.

Nejlépe tak vyzněly snímky, které zobrazovaly osudy skutečných postav. Film Golda zastihl izraelskou premiérku Meirovou v nejtěžším období její politické kariéry, v době jomkippurské války v říjnu 1973. 

Izraelský režisér Guy Nattiv nahlíží události detailně z jejího pohledu a skvělá Helen Mirrenová vyjadřuje dokonale jak premiérčino těžké rozhodování, tak i smysl pro sarkastický humor. A působivě zprostředkovává utrpení, které přináší každá válečná oběť.

Silnou hrdinku zobrazila i režisérka Margarethe von Trotta ve filmu Ingeborg Bachmanová: Cesta do pouště, který přibližuje čtyřletý vztah mezi rakouskou literátkou a švýcarským dramatikem Maxem Frischem. A podobně jako Mirrenová v Goldě i Vicky Kriepsová tu skvěle ztvárnila ženu, která se dokáže okouzlujícím způsobem prosadit vůči konvencím své doby.

O Zlatého medvěda, který je hlavním oceněním festivalu, se letos ucházelo 19 snímků. Český mezi nimi stejně jako loni chyběl.