Autorky dokumentu o oběti útoku kyselinou: Popáleniny spojuje bolest za škálou měřitelnosti

Útoky kyselinou jsou nejčastější v jižní Asii, jelikož v rozvojových zemích jsou tyto látky mnohem dostupnější než na Západě. Kolik případů jste zaznamenaly v Česku?

Hamplová: Takto velké kyselinové útoky spáchané na ženě jsou v podstatě dva. Martinin případ byl na české poměry výjimečný svým rozsahem. Útok byl dlouhodobě plánovaný a jeho následky obrovské.

Štuková: Když jsme před několika lety s kolegyněmi točily dokument Nezlomené, který je o drsných osudech žen z rozvojových zemí, zaznamenaly jsme v Indii nespočet takových případů. Údaje se různí, ale jsou známy oblasti, kde došlo i ke třem případům v jednom týdnu.

Po návratu do Česka ve mně tyto zločiny rezonovaly, i kvůli tomu, že v Indii nejdou viníci za mříže a oběti se schovávají doma, protože fyzická krása je tam pro ně velmi podstatná. Pátrala jsem, jestli se něco podobného stalo u nás, a shodou okolností se přes kamaráda psychologa dostala k Martině, jeho pacientce.

Hamplová: Během dokončování dokumentu jsme se navíc spojily s mezinárodní organizací ASTI (Acid Survivors Trust International – pozn. red.), která mapuje kyselinové útoky v celém světě, abychom se nedopustily nepřesností. Počet útoků se prudce zvyšuje každý rok, třeba v Londýně. Už dávno to není jen záležitost Asie nebo Blízkého východu.

Pachatel útoku na Martinu byl odsouzen k odnětí svobody na 23 let. Sledovaly jste i soudní proces?

Štuková: Viníkovi jsme vůbec nechtěly dát prostor. Bylo pro nás zásadní zachytit život člověka, který si projde něčím takto závažným, a jakým způsobem to zvládá. Nečekaly jsme, myslím, ani jedna z nás, že by dokument mohl mít nakonec pozitivní vyznění a že by dokázal motivovat lidi v těžkých situacích, aby to zkusili nevzdat, přesto tak podle dosavadních ohlasů funguje.

Dnešní společnost klade hlavně vlivem sociálních sítích přílišný důraz na zevnějšek, a o to je to pro oběti náročnější. Martina je příkladem, že navzdory radikální změně vzhledu můžete žít kvalitní život. Nebo i jak sama tvrdí, kvalitnější.

Hamplová: V určité fázi vývoje filmu, kdy už jsme měly mnoho materiálu, jsme se zamyslely nad tím, jakým směrem se vydat. Jde o časosběrný dokument, u kterého se nedá moc plánovat nebo stavět scénář, nevíte, co v budoucnu přijde.

Chvíli jsme se soudním spisem zabývaly, ale pak jsme dospěly k názoru, že pozornosti pachatelovi už bylo věnováno víc než dost, a tak jsme jeho kontext pouze stručně shrnuly na začátku snímku.

V posledních letech se čím dál víc skloňuje pojem sekundární viktimizace čili druhotné zraňování. Mění se i rétorika, spíše než oběť se používá výraz přeživší. Řešily jste to při natáčení?

Hamplová: Abych byla upřímná, ne. Vůči měnícím se trendům v terminologii jsem opatrná a citlivá, nenapadlo mě zamýšlet se nad pejorativním vnímáním slova oběť. Vůbec se nebojím říct, že Martina byla oběť útoku, protože přišla o hodně, ale nezůstala jí, ze situace vyšla nejlíp, jak dokázala. Očišťování a měnění úzu používání slov pro určité věci je v mnoha případech správné, v tomto případě nutné není.

Štuková: Když jsem se poprvé s Martinou potkala, opravdu se jako oběť cítila. Bydlela ještě u rodičů, nebyla osamostatněná. Šlo o velmi traumatizovanou mladou ženu přemýšlející o smyslu života. Dnes její přerod nazývám z oběti hrdinka, byť to zpočátku nevypadalo, že k němu dojde.

Jak jste se s Martinou dostaly k tomu, aby neměla pocit, že profitujete na jejím neštěstí, případně že film tvoříte ze soucitu?

Štuková: S Martinou jsem se poprvé potkala na popáleninové klinice. V té době byla tichá a k cizím lidem nedůvěřivá. Hned jsme si povahově sedly a já se jí zeptala, jestli bych o ní mohla točit, Maja se do procesu zapojila později. Martině jsem slíbila, že pokud se na zveřejnění nebude cítit, vyhodím natočený materiál do koše.

Koupila jsem malou kameru a poprosila ji, aby si sama točila videodeník. S Martinou jsme se postupně sblížily, začala mi důvěřovat a pochopila, že z mé strany nejde o kalkul. Měla jsem štěstí, že mě pustila do soukromí, na začátku se médiím dost bránila. A chránila ji před nimi i její rodina. I ta mě vzala na milost, i když až později.

Cestu k Martinině samostatnosti dláždily malé krůčky, postupně získávala větší a větší sebevědomí, a i to ji přesvědčilo, že chce se mnou v natáčení pokračovat dál.

Motivací ke vzniku filmu zřejmě bylo i to, že jste společně založily spolek Burn Fighters pro lidi bojující s následky popálenin.

Štuková: Martina se nejdřív stala nevidomou masérkou, prošla náročným půlročním rekvalifikačním kurzem. Postupně ale zjistila, že nemůže masírovat kvůli své dermatitidě, takže řešila, jakou práci zvolit, aby se zároveň cítila užitečná. I proto jsme vymyslely a založily Burn Fighters.

Jak konkrétně sdružení pomáhá?

Hamplová: Primárně jde o osvětu společnosti a současně podpůrnou subkulturu. Všechny lidi, kteří se dávají dohromady z popáleninových úrazů, spojuje velká bolest za škálou měřitelnosti. Komunity častějších, třeba onkologických onemocnění, už existují a jsou známější. Holky z Burn Fighters (členové jsou z valné většiny ženy – pozn. red.) nám naopak popisovaly, jak se v nemocnicích cítily samy. Někteří doktoři jim říkali, že je to tak moc bolet nemůže, nechápali, čím si procházejí.

Vzpomínaly, jak strašně by jim bývalo pomohlo, kdyby tenkrát mohly zatelefonovat někomu s podobnou zkušeností. Spolek zafungoval jako dobré zázemí s tímto účelem. Na Burn Fighters se teď obracejí i rodinní příslušníci nebo partneři lidí, kteří jsou nyní hospitalizovaní, a jejich blízcí nevědí, jak s novou situací naložit.

Ve filmu však diváci Martininy příbuzné vidí jen sporadicky, nejvíce se na plátně objevuje sama. Byl z vaší strany záměr ukázat, jak se snaží osamostatnit?

Štuková: Ano. Martina má hezký vztah s rodinou, absolutně klíčové pro ni ale během rekonvalescence bylo bydlet a starat se o sebe sama. Obrovsky jí to pomohlo psychicky.

Dobrý to nikdy nebude. Jsem slepá a napůl zrůda, řekne Martina v jednom z více vyhrocených momentů. Nastaly i extrémnější situace, kdy si nepřála, aby byla zapnutá kamera nebo aby scéna ve snímku zůstala?

Štuková: Martina film uvidí až na premiéře, naprosto nám důvěřuje. S Majou jsme tam nedaly některé příliš intimní záběry, o kterých si myslíme, že by neměly být ukázané ani v dokumentu.

Hamplová: Jako o zrůdě o sobě mluvila ve vlastním videodeníku, u toho nebyl přítomen štáb a šlo o Martinin momentální prožitek. Myslím si, že je to důležitý moment. Martina toho dokázala spoustu, za mnoho věcí je vděčná, ale vymazat to, co se stalo, nejde.

Věděla, že čas zpátky nevrátí, a svou dřinou dokázala z nově nastalé situace vytěžit výhody. Má už za sebou tolik věcí, které se musela naučit znova. Ale to nic nemění na tom, že její život už nikdy nebude takový, jaký byl, a že na ní napadení zanechalo své stopy.

Příběh končí vzhledem k okolnostem relativně šťastně. Vytrvaly jste s natáčením po devět let, protože jste čekaly na zlom k lepšímu, který by dal divákům naději?

Štuková: Upřímně řečeno, kdybyste se mě zeptala na začátku natáčení, nemyslela bych si, že se s novou realitou Martina tak dobře popasuje. Fascinovala mě tvrdostí sama k sobě. Díky ní nakonec zvládla náročnou a dlouhou léčbu, srovnala se s novou tváří a naučila se žít bez zraku. A zvykání si na handicap, který nastal až v dospělosti, sama popisuje jako jednu z nejtěžších životních zkoušek.

Vždycky, když jsme se po natáčení loučily, přála jsem jí, ať to či ono zvládne, na což mi pokaždé odpověděla, že doufá. Pak to vždycky zas nějak zvládla. S Majou jsme si říkaly, že ještě počkáme, že se v jejím životě ještě něco zásadního může stát. Ale nemohly jsme točit donekonečna.

Hamplová: Taky jsme vycítily, že už to Martinu moc nebaví a ztrácí s námi trpělivost. Potřebovala přejít do nové životní fáze a tyhle věci už nechat za sebou. Natáčení jen oživovalo trauma. Myslím, že konec filmování přišel včas. Život jde dál a Martina taky.