Článek
Neméně se ovšem oslavuje skutečnost, že se člověku jeho sociálního původu podařilo vystoupat na nejvyšší vrchol světové slávy -celý národ dnes s Andersenem jako symbolem oslavuje své sny, touhy a věčnou naději v jejich naplnění...
Jak se tedy Andersen, jehož životní cesta započala v nesmírně chudé ševcovské rodině, dokázal osvobodit od stigmatu chudoby a obrátit svůj handicap ve výhodu? Co stálo na počátku - bylo to skutečně tak, jak tomu máme podle oficiální verze a církevní matriky věřit? Nebo svou roli sehrály i zcela jiné faktory? Byl Andersen opravdu biologickým synem z chudé ševcovské rodiny, či levobočkem prince Christiana Frederika, později dánského krále Christiana VIII.?
Sto dvanáct let od Andersenovy smrti v roce 1875 nikdo veřejně nepochyboval, že by spisovatel měl jiné předky než ty, kteří jsou uvedeni v církevní matrice. Otázka se vynořila teprve v roce 1987, kdy univerzitní rektor Jens Jergensen vydal knihu s názvem H. C. Andersen - pravdivý mýtus. Podle Jergense byl Andersen ve skutečnosti plodem milostného vzplanutí prince Christiana Frederika a komtesy Elisy Ahlefeldt-Laurvigové a po narození byl dán do péče ševce a jeho ženy, která tehdy pracovala jako kojná.
Odborníci zabývající se Andersenovým životem a dílem knihu strhali, sotva vyšla. Mnozí kritici prohlásili, že ji ani nedočetli do konce - tak horlivě se snažili, aby teorii i jejího autora zesměšnili a vztekle odmítli jako čirý a bohapustý nesmysl. Pro ně hovořila matrika jasně a navíc - princ Christian Frederik a Elise Ahlefeldtová údajně nebyli v době početí na stejném místě.
Poté, co se Jergensen odvážil vyslovit pochybnosti o vžité pravdě týkající se Andersenova ševcovského původu, panovalo sedmnáct let v celé věci ticho po pěšině. Ukázalo se ale, že Jergensenova snaha nebyla marná. V Andersenově rodném městě Odense na ostrově Fyn přišlo spisovateli Rolfu Dorsetovi zvláštní, že se andersenovští badatelé tak snažili zahrabat teorii o královském synovi do země, a také ho udivovalo, že většina z nich knihu buď vztekle zkritizovala, nebo zesměšnila, jako by se jednalo o výplod zamlženého mozku, a to přesto, že - jak sám zjistil - dvě okolnosti v Andersenově životě (které Jergensen použil na podporu své teorie) nelze jen tak smést ze stolu. Obě souvisejí s Andersenovým finančním zajištěním: zaprvé Jergensen poukázal na to, že byť byla obuvníkova rodina skutečně chudá, nebyli na tom až tak špatně, jako kdyby museli žít jen z vlastního příjmu. A zadruhé, po období mladického strádání v letech 1819-1822 byl Andersen po královské intervenci poslán na latinskou školu s neslýchaně vysokou státní podporou.
Loni v březnu vydal Rolf Dorset publikaci s názvem Dítě nebes. Kniha o původu H. C. Andersena. Na rozdíl od Jergensena věnoval více času studiu archívů, došel však ke stejnému závěru: Andersen musel být princův syn, protože jinak zůstává v jeho životě mnoho nejasností. Navíc - jak jinak lze vysvětlit, že se dítě, vyrostlé v chudé ševcovské rodině, stalo oním Hansem Christianem Andersenem, který přišel s námětem k pohádce o ošklivém káčátku krátce poté, co získal informace o svém původu?
Všichni víme, že pohádka vypráví o labutím vejci, z něhož kachna vysedí "ošklivé káčátko", které hrozivě trpí pro svou odlišnost, až nakonec nabude cti a vážnosti jako dospělá labuť. Ve své knize Dorset přesvědčivě poukazuje na to, co andersenovští badatelé dosud odmítali: nejenže se princ Christian Frederik a komtesa Elise Ahlefeldt-Laurvigová v době početí skutečně nacházeli na stejném místě, ale opravdu byli i milenci.
Aby zamezil veškerým pochybnostem, upozorňuje Dorset na to, že Christian Frederik byl opravdu záletník, že se v době Andersenova narození nemanželské děti šlechticů obvykle umisťovaly do chudých rodin a posléze dostávaly finanční podporu, a jak bylo taktéž obvyklé, že se v takovém případě nezákonně manipulovalo i s církevní matrikou, aby skutečný původ těchto dětí nikdy nevyšel najevo. Dorset nepředkládá žádný konečný důkaz o tom, že by Andersen byl opravdu synem krále, ale dokazuje, že určité předpoklady pro platnost této teorie existují a že takový svět fantazie, v němž se zrodily slavné pohádky, musel vzejít z něčeho zcela mimořádného.
Jak si ale tato druhá kniha poradila s danou problematikou? Podařilo se to Dorsetovi lépe než Jensu Jergensenovi? Ano i ne. Ano proto, že nebylo možné smést ji ze stolu stejným způsobem jako knihu předchozí, neboť vzbudila zájem a dobře se prodává. I ji však odmítli literární badatelé, ačkoliv jich tentokrát bylo méně a vyjadřovali se stručněji. Možná proto, že Dorsetovu argumentaci nelze (jako v Jergensenově případě) hned zavrhnout, spokojili se odborníci pouze s obecně odmítavým stanoviskem a se shovívavým úsměvem se rychle opět odmlčeli.
Dorsetova kniha se očividně dotkla něčeho, čeho se dotýkat nelze, a již vůbec ne v roce 200. výročí Andersenova narození, jehož chce dánský stát využít k vlastní propagaci. Pravda se nerada poslouchá, to víme. Ale proč zrovna v této souvislosti? Proč si ani oficiální Dánsko, ani andersenovští badatelé nepřejí, aby pravda o spisovatelově původu vyšla najevo? Proč "královskou" teorii podporují jen takzvaně obyčejní lidé, kteří dokážou pochopit fakta, jež pro tuto teorii hovoří, a kteří se o ní chtějí dozvědět víc?
Svou roli zde hraje několik faktorů. Dánsko v roce 2005 je monarchií, kde sice královna nemá žádnou výkonnou moc, přesto je všeobecně respektována a populární, a tato popularita je nesrovnatelně větší než popularita střídajících se premiérů a jejich stranických kolegů. V současném Dánsku probíhá tajný a tichý boj mezi monarchií a demokracií, a právě v tomto boji si demokracie vzala Hanse Christiana Andersena za své rukojmí.
Jestliže není možné se dotknout mýtu o ševcově synu, pak je to především proto, že nelze připustit, že by král mohl "mít prsty" ve hře o početí největšího Dána v historii země. Ale je to i proto, že současná forma vládní moci se ideologicky opírá o ideu, že nevadí, když se člověk narodí na kachním dvorku, jen když je totožný s Dánskem. Skutečnost, že Andersenův kachní dvorek ležel v Dánsku absolutistické monarchie a že Andersen byl nejspíš oním labuťátkem, jehož rodiče na tomto dvorku zanechali, je opomíjena s tvrdošíjnou vytrvalostí, která by si zasloužila lepší odůvodnění.
Dánsko letos na oslavu národního pokladu - Hanse Christiana Andersena - vydá zhruba 300 miliónů dánských korun (1,2 mld. Kč). Kdyby se teorie o královském synu prokázala jako pravdivá, bylo by to pro odborníky (placené státem) dost špatné. Andersenovští badatelé totiž staví právě na jeho vzestupu (bez pomoci zvenčí) z nejnižších sociálních vrstev ke světové slávě. Pokud se tyto základy zhroutí, zhroutí se i demokratické sebepojetí Dánska.
Nelze se proto až tak divit, že všechny žádosti Rolfa Dorseta u státních i soukromých fondů o prostředky na další bádání o původu Hanse Christiana Andersena byly zamítnuty. Ve hře je totiž mnohem více, než je na první pohled zřejmé. Jde o otázky: kdo jsme a kam to v životě můžeme dotáhnout. O důležitost toho, co víme o svém původu. O pravdu nebo sebeklam.