Článek
„Udělal jsem to, co bylo potřeba,“ míní skromně Žilinský, když se vrací myšlenkami do loňského 7. července. „Projížděli jsme s manželkou obcí z nákupu a u autobusové zastávky jsme viděli, jak nějaký muž pomáhá ženě na střechu té zastávky. Když jsme jeli okolo, tak na nás mávl,“ vzpomíná hasič, technik chemické služby, sloužící na stanici ve Vítkově.
Žilinský neváhal, zastavil, a když se od muže dozvěděl, že malý chlapec vypadl z okna dvoupatrové budovy na stříšku zastávky, hned za ním vylezl. „Stěžoval si na bolest zad,“ říká na adresu kluka. „Zjišťoval jsem, jestli nemá i nějaké jiné zranění, hlavně jsem se ho ale snažil uklidnit. Ptal jsem se ho na prázdniny, kde bude, jestli nejede na tábor,“ dodává.
K ocenění patří i zdobená hasičská přilba.
Zatímco Žilinský se staral o zraněného chlapce, jeho žena přivolala záchranáře i hasiče. „Než přijeli, počkal jsem s ním na té stříšce.“ Nakonec pomohl záchranářům nasadit chlapci krční límec, uložit jej do vakuové matrace a přenést k sanitce. Ta malého pacienta odvezla k fotbalovému hřišti, kde byl přeložen do vrtulníku a letecky přepraven do nemocnice.
Od té doby s klukem ani jeho rodiči Žilinský nebyl. „Mluvil jsem jen s jeho tetou, řekla mi, že je v pořádku,“ poznamenává a ujišťuje, že slova díků od rodičů chlapce nečekal ani nečeká. „Jsem rád, že je v pořádku. To mi stačí.“
V tom, co vykonal, hasič nic mimořádného nespatřuje. „Udělal by to každý. Akorát jsem se ho snažil uklidnit, aby si třeba ještě víc neublížil, kdyby měl například poraněnou páteř,“ namítá s tím, že ani nepátral po tom, jak nebo proč chlapec z okna vypadl. „V tom okně byla síťka proti hmyzu, tak se zřejmě o ni zapřel a nevěděl, že ho neudrží,“ míní.
I když Žilinský považuje svůj čin za samozřejmost, ocenění, které na konci dubna převzal od generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR Vladimíra Vlčka, si považuje. „Dojalo mě to,“ přiznává muž, jenž chtěl být hasičem už od školky a hned, jak mohl, stal se nejprve dobrovolným a později i profesionálním členem hasičského sboru.
Ocenění Hasič roku převzal Karel Žilinský (vlevo) z rukou generálního ředitele Hasičského záchranného sboru ČR Vladimíra Vlčka.
Zřejmě i proto, že touha pomáhat je v něm hluboce zakořeněna. Nezastírá, že kdykoli a komukoliv se něco stane, nad pomocí neváhá.
Prokázal to už v minulosti, když pomohl s oživováním zraněného motorkáře po nehodě. „To už je ale tak deset let,“ mává rukou nad událostí, při níž spolu s další svědkyní, zdravotní sestřičkou, motorkáře oživoval. „Já mu zaklonil hlavu a ona masírovala,“ nastiňuje.
A aby toho nebylo málo, připojuje i vzpomínku na řidičku, která se před lety zranila při nárazu do stromu. „Zavolal jsem pomoc a byl u ní až do příjezdu záchranářů,“ vykládá s úsměvem, jako by to byla každodenní rutina. „Ale, to jsou takové činy, co by udělal každý,“ brání se Žilinský označení hrdina.
