Článek
Žena celou dobu argumentuje tím, že se proti knězovým praktikám nemohla bránit, byla paralyzována a nesouhlas vyjádřila až zpětně, což duchovnímu nebránilo v tom, aby útočil znovu. Tvrdila, že byla ve stavu bezbrannosti, a zdůrazňovala, že kněz byl vedoucím její diplomové práce, byla pod jeho vlivem, vnímala jej jako autoritu a duchovního otce.
Dnes by teoreticky šlo muže stíhat za sexuální nátlak, jenže tento trestný čin definoval až nový trestní zákoník z roku 2010, zatímco jednání se odehrávalo o rok dříve.
Případ se odehrál při ženiných studiích na pražské teologické fakultě. Seznámila se tam s knězem, který jí vedl i diplomovou práci, a svěřila se mu, že byla ve svých sedmnácti letech osahávána jiným duchovním. Kněz toho měl zneužít, ženu začal „uzdravovat“ různými dotyky, a nakonec došlo na různé sexuální aktivity.
Kněz musel na misi do Afriky
Žena knězovo chování oznámila církevním orgánům. Duchovní musel opustit univerzitu i klášterní komunitu a byl odeslán na misi do Afriky. Nyní žije v klášteře v Itálii. Když se případem v roce 2019 začala zabývat policie, kněz při výslechu připustil své morální selhání, ale trval na tom, že žena s aktivitami souhlasila.
Vyšetřování skončilo tím, že se nestal trestný čin, ačkoli mužovo chování bylo v rozporu s dobrými mravy.
Dle policie nemohlo jít o pohlavní zneužívání, neboť žena byla plnoletá, kněz nemohl zneužít ženiny závislosti, protože nebyla pod jeho dozorem, a nemohlo jít ani o znásilnění, neboť nedošlo na pohrůžku násilí a žena vyjádřila nesouhlas až po činech.
Hraje se o bezbrannost
Žena se bránila stížností k Ústavnímu soudu, ale neuspěla. Případ však neskončil, žena se obrátila na ESLP. Ten jejím argumentům popřál sluchu a přiřkl jí odškodné 25 tisíc eur (620 tisíc Kč). Podle verdiktu české zákony nedostatečně pracovaly se situací, kdy se oběť sexuálního útoku mohla dostat do stavu bezbrannosti kvůli psychické reakci.
Důležité přitom podle Evropského soudu bylo, že Česko se přinejmenším od roku 2003 zavázalo postihovat nekonsenzuální sexuální akty, tedy takové jednání, v němž chybí souhlas jedné ze stran.
Žena se s tímto verdiktem v ruce obrátila znovu na Ústavní soud a plénum rozhodlo o zrušení původního rozhodnutí s tím, že případ znovu přezkoumá. „Pokud byl znak bezbrannosti součástí skutkové podstaty, nelze požadavek na vypořádání se s tvrzením navrhovatelky o naplnění tohoto znaku považovat za překvapivý, či dokonce nepřípustný,“ stojí ve verdiktu, který soud zveřejnil ve své databázi.
Ústavní soud přitom prakticky téměř nikdy svá rozhodnutí neruší. Není k tomu ani vázán postojem ESLP. Častější je, když na základě odlišného verdiktu ze Štrasburku změní svůj právní názor a v případě obnovy řízení se odchýlí od své původní judikatury.
Trestání za něco, co nebylo trestné?
Proti se postavil jediný soudce Tomáš Langášek. Ve svém odlišném stanovisko varuje před otvíráním Pandořiny skříňky, která by mohla vydláždit cestu k trestání pachatelů za skutky, které v době jejich páchání nemohly být jako trestné činy vyhodnoceny, protože je nebylo možné pod tehdy existující definice trestných činů podřadit.
Připomněl, že na začátku milénia se za bezbrannost považoval stav neschopnosti projevit vůli nebo klást odpor, jako bezvědomí, mdloby, působení alkoholu nebo omamných látek, hluboký spánek, fyzická neschopnost, duševní choroba či nedostatečná vyspělost k posouzení významu daného jednání.
„Pokud bychom za bezbrannost u trestného činu znásilnění považovali prostou pasivitu, resp. za dozor u trestného činu pohlavního zneužívání bychom považovali i vztahy mezi vyučujícími na vysoké škole a dospělými vysokoškolskými studenty či studentkami, narušili bychom právní jistotu na poli trestního práva s nejinvazivnějšími zásahy veřejné moci do základních práv nejen v této konkrétní věci, ale v trestním právu obecně,“ napsal Langášek.
