Článek
Dívku znásilnil devatenáctiletý mladík, který nic nedbal jejího verbálního nesouhlasu. Zneužil přitom školaččina stavu bezbrannosti, který si sama navodila kombinací extáze, ketaminu a analgetik. Mladík za znásilnění dostal dva roky vězení s podmíněným odkladem na dva a půl roku.
Místo požadovaných 200 tisíc jako náhrady nemajetkové újmy ale soud dívce přiznal jen 20 tisíc s tím, že sama dívka přispěla svým chováním k vytvoření podmínek pro znásilnění a její psychické problémy po činu navíc odeznívají. Se zbytkem jejího nároku pak oběť odkázal na civilní soudy. Dívka se proto obrátila na Ústavní soud a senát se soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem jí dal za pravdu.
Soudci připomněli, že při podobných případech problematického rozhodnutí soudu může dojít ke vzniku další újmy u obětí trestných činů. Trestní soudy o nárocích poškozených rozhodují přitom právě proto, aby oběti nemusely znovu čelit agresorům před civilními soudy. V tomto případě nepomohlo ani to, že dívka své problémy dokládala i lékařskými zprávami.
„Není zřejmé, na základě jakých úvah trestní soudy dospěly k tomu, že přiměřeným zadostiučiněním je zrovna 1/10 stěžovatelkou požadované částky. V této souvislosti je nutné odmítnout závěr, že důvodem snížení má být přispění poškozené k vytvoření podmínek, které umožnily spáchání trestného činu, neboť takový závěr odpovídá typickým kritizovaným stereotypům hledajícím vinu za znásilnění u jeho oběti,“ vyčinil soudům Hulmák.
Případ se tak vrací na začátek k prvoinstančnímu soudu, který bude muset rozhodnout znovu a lépe.
