Hlavní obsah

Dobrovolnice: Zemřeli i ti, u nichž mě to nenapadlo

28. 10. 2020, 3:41
Právo, Stáňa Seďová

Ředitelé českých nemocnic vyzývají: „Kdo může, přijďte nám pomoct. Nenechte nás v tom.“. Mezi těmi, kteří prosby vyslyšeli, jsou jednadvacetiletá studentka záchranářství Lucie Repáňová z Náchoda a sedmačtyřicetiletý Pavel Bareš, číšník z Liberecka. Ti Právu popsali, co je vedlo už na jaře k tomu, aby šli jako dobrovolníci pomáhat, a jaké to je, když jim během dvou dnů pod rukama zemřelo sedm pacientů, o které pečovali.

Foto: archiv Lucie Repáňové

Lucie Repáňová v nemocnici

Článek

Repáňová, kterou teprve čekají státnice v oboru záchranářství, se přihlásila jako dobrovolnice při jarní vlně pandemie. Tehdy její nabídky náchodská nemocnice nevyužila.

Ve dvou dnech umřelo sedm pacientů. Byli soběstační. Odehrálo se to prakticky přes noc
Lucie, dobrovolnice

„Nastoupila jsem na dispečink záchranky v Pardubicích. Tam potřebovali pomoct. Pak jsme se vrátili do běžné praxe, přišly prázdniny a v září jsem se sama covidem nakazila. Takže když mi volali z náchodské nemocnice, byla jsem pořád v karanténě. Zřejmě si tam mé číslo pro jistotu schovali. Jakmile mi skončila karanténa, tak jsem nastoupila,“ popisuje Repáňová.

Foto: archiv Pavla Bareše

Pavel Bareš v nemocnici

Mladé slečně z Náchoda se tak dobrovolnictví v průběhu měsíce změnilo na pracovní povinnost.

Nejtěžší případy

Už čtvrtý týden pečuje o pacienty s těmi nejtěžšími průběhy onemocnění na oddělení covid jednotky intenzivní péče. Před svou osobní zkušeností, jak sama přiznává, také patřila k těm, kteří koronavirus nepovažovali za takovou hrozbu. Přesto se k dobrovolné pomoci přihlásila.

Vakcínu proti koronaviru budeme mít do Vánoc, tvrdí profesor z Oxfordu

Koronavirus

„Na začátku jsem si taky říkala, že je to trochu vyhrocené. Že je to jako chřipka. Ale když teď tyhle kecy slyším, nejraději bych takové lidi vzala s sebou,“ vypravuje Lucie.

„Na JIP pracuji jako ošetřovatelka. Pacienty, kterých máme teď asi dvacet připojených na kyslíku, ráno umyju, pomohu jim se najíst, polohuju je. A tou odměnou je mi to, když poděkují. A já vidím, že jim je lépe. Když se nám pacienti den ode dne zlepšují, to je to nejlepší, čeho jsme svědky,“ říká Lucie, která Právu popsala i tu nejhorší chvíli, kdy ztrácela půdu pod nohama.

„Naplňuje mě to“

„Můj problém je, že si s pacienty často vytvořím vztah. Hodně si s nimi povídám. A stalo se nám tu, že ve dvou dnech zemřelo sedm pacientů. Šlo zrovna o lidi, u kterých mě to vůbec nenapadlo. Byli soběstační. Odehrálo se to prakticky přes noc,“ svěřila se redakci mladá žena, která jako dobrovolnice pečuje o covidové pacienty.

V Česku je až půl milionu nakažených, myslí si Prymula

Domácí

„Pak je strašně těžké čelit těm obavám a strachu, s nímž se na mě další pacienti obrací. Bojí se, že zemřou. Já se je snažím uklidnit a přesvědčit je, že to zvládnou. Ale v takové atmosféře je to těžké. I to, co mám pak říkat rodinám, jak to s jejich blízkými vypadá. Už jsem se hodně otrkala, ale tohle je neuvěřitelně obtížné,“ dodala Lucie.

Když zavřeli restaurace

Lucie sama říká, že ji to baví a naplňuje. Jinak by to nedělala. Je to povolání, které si do budoucna vybrala. Kdo si ho ani vzdáleně nevybral, ale už na jaře reagoval na volání o pomoc, je Pavel Bareš.

„Na jaře na mě vykoukl inzerát na sociální síti, že liberecká nemocnice shání dobrovolníky. Napsal jsem jim. Dva týdny se nic nedělo, ale pak se mi ozvali. Naše restaurace byla zavřená, takže jsem měl čas. A přijde mi vlastně normální, že když je potřeba, jdeme pomáhat. Byl jsem tak vychován a dvacet let jsem byl voják,“ popsal svou motivaci Pavel, který na jaře měsíc a půl dobrovolně pracoval na onkologickém oddělení, kam v úterý znovu nastoupil.

Babiš: Už mě teď, proboha, vezměte vážně. Pokud se nestane zázrak, přitvrdíme

Domácí

„Na jaře jsme u vchodu měřili teplotu a kontrolovali dotazníky. Nyní dohlížím na dodržování ochranných opatření přímo na onkologickém oddělení, kde je opatrnost extrémně důležitá, protože tito pacienti jsou rizikoví. Stane se, že někdo zapomene, ale jinak lidé vše dodržují. Tady se ovšem zapomínat nesmí. Nikoho neléčím, dělám jen, co mohu, ale je to aspoň něco v této divné době. A lékaři i sestřičky jsou za to moc vděční,“ dodal muž, který bezplatně pomáhá každý den od půl deváté do čtvrt na dvě v liberecké nemocnici.

Reklama

Výběr článků