Hlavní obsah

Očima Saši Mitrofanova: Výhra svobodného plebejství

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Vím, že to napadlo každého normálního člověka, ale mám z toho radost. Po dlouhém období, kdy na Pražském hradě pobývalo nejdříve jedno, pak druhé nedorozumění, máme v současné době hlavu státu, která výrazně spoluurčuje evropskou politiku. A vládu, která neváhá důrazně potvrdit, kam Česká republika patří.

Foto: Milan Malíček, Právo

Alexandr Mitrofanov

Článek

To se velmi výrazně ukázalo v minulých dnech, kdy byl v Praze francouzský prezident Emmanuel Macron. To se také projevilo v rozhodnutí české vlády zrušit dlouholetou tradici společných jednání s vládou Slovenské republiky.

Macron je dnes klíčovou postavou evropské politiky. Po pokusech usmířit se s Vladimirem Putinem konečně odhodil iluze a postavil se do čela evropských snah nedopustit plíživé vplynutí russkogo mira tam, kde jeho hodnoty násilí a zabíjení nemají co dělat. Macron je prezident velké země s jadernými zbraněmi, proto tyto snahy zastřešuje.

Francie ale má hned vedle sebe zemi, která se léta vyhýbala čemukoliv za plotem svého dvorečku. S novým prezidentem a současnou vládou se to změnilo. Česká iniciativa pro nalezení materiálu potřebného Ukrajincům k vytlačování Rusů zpět do jejich země byla v jedněch německých novinách nazvána „Pavel-Granaten“. Shánění peněz na zaplacení těchto dodávek je úspěšné.

Petr Fiala zároveň odmítl hrát hru, že česká a slovenská vláda – ne Češi a Slováci – jsou nadále přátelé. Nemohou být, dokud na Slovensku vládne kabinet premiéra, který mluví slovensky tak, jako kdyby mluvil rusky.

Fico out, Macron in. Cool.

Mnohokrát jsem citoval charakteristiku české společnosti od Mikuláše Beka. Lepší totiž neznám. „Je pravda, že my Češi jsme plebejský národ. V důsledku historických okolností jsme přišli nejprve o aristokratické, později o měšťanské elity. Prakticky každý z nás tak má kořeny někde ve venkovské chalupě. Toto naše plebejství však má dvě tváře.

První z nich je plebejství lokajské, které se sklání před vrchnostmi či despociemi, ať již se historicky objevily na západ či východ od nás. Svoji servilitu vůči silnějším pak lokajství kompenzuje pohrdáním slabšími či odlišnými, ať již to byli v minulosti Židé nebo dnes uprchlíci a migranti. Toto lokajské plebejství pak s chutí nedodržuje a obchází společenská pravidla či zákony, když se nikdo nedívá nebo je zaručena beztrestnost.

Naše české plebejství ale má i druhou stránku, jíž je plebejství svobodné, které se osvobodilo prací a vzděláním. To ztělesňují životní příběhy osobností, jako byli František Palacký, František Rieger nebo Tomáš Garrigue Masaryk. Plebejství hrdé, sebevědomé, otevřené a také připravené pomoci tomu, kdo pomoc potřebuje.“

Momentálně slaví výhru plebejství svobodné. Plebejství lokajské kuje čím dál zběsilejší pikle a chystá pomstu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám