Očima Saši Mitrofanova: Utopená utopie

Protože si dobře pamatuji, jak skvěle zapadlo jeho tvrzení ze začátku 90. let, že dějiny v podstatě skončily a že lidstvo v lůně liberální demokracie už čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, do atmosféry vstřebávání nové doby, ve které se ještě nic neustálilo, ale naděje byly obrovské.

Copak moje generace dnešních šedesátníků. Už jsme předtím stihli něco zažít a tušili, že lidé se nemění a že se můžou vrátit horší doby. Ale v duchu Fukuyamy byla počínaje ranými 90. lety a konče dneškem vychována spousta dnešních čtyřicátníků i těch mladších.

Realita sice začala do jejich představ o krásném novém světě bušit hned zpočátku nového století útokem na Dvojčata v New Yorku. Pak se rány mimo naše hranice sypaly jedna za druhou. Ale doopravdy to začalo generace vychované po fukuyamovsku spolu s lidmi staršími, ale stále romantickými, bolet až v uplynulých dvou letech, po arogantním ruském šklebu vůči světu. Začali psát a říkat, že se svět zbláznil.

Jedna část zklamaných utopením utopie v realitě si zvolila jako terč kapitalismus. Nic nového pod sluncem, to už tady bylo a skončilo katastroficky. Žádní noví překrásní lidé se mezitím neobjevili. Jakýkoli další experiment tohoto druhu neskončí jinak než předchozí tragédie.

Druhá část se trápí otázkou: Proč to všechno je a jak z toho ven?

Na první část otázky existuje odpověď, že se svět jenom vrací k normálu z úchylky. Jurij Nagibin žil a psal ve 20. století a jelikož umřel v roce 1994, stihl zveřejnit své knihy, které by předtím zařízla cenzura. Tady je pasáž z knihy Tma na konci tunelu, která obsahuje vysvětlení:

„Lidé se často ptají: odkud se bere fašismus? Fašismus nepřichází odnikud, je tu vždycky, stejně jako je tu cholera a mor, ale projeví se až později. Je tu vždycky, protože je tady lůza, lumpenproletariát, městské socky a šavlozubí maloměšťáci, kteří trpělivě čekají na svůj čas.“

Když to promítnete na život kolem sebe, i v širším, ba světovém měřítku, uvidíte, jak se všechny zmíněné skupiny hemží coby hmyz pod odvaleným šutrem. A jak z toho ven? Nemít s nimi nic společného. Nenechat je vládnout. K tomu zatím netřeba být hrdina. Jako první krok stačí přijít k volbám a sběř přehlasovat.