Článek
Klíčovou roli hrály významné osobnosti v čele s Tomášem Garriguem Masarykem a jeho spolupracovníky z Maffie působící v Rakousko-Uhersku, kteří ho podporovali v emigraci. Mezi předními maffisty, jak se označují, opravdu nešlo o mafiány, byli Edvard Beneš, Karel Kramář a starosta České obce sokolské Josef Scheiner. Dalšími byli Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Alois Švehla, kteří patří spolu s Vavrem Šrobárem mezi muže října, jež jsou podepsáni pod zákonem o zřízení samostatného státu československého.
Už počet výše uvedených jmen připomíná telefonní seznam, jenomže si je třeba uvědomit, že vznik samostatné republiky byl akcí široké skupiny.
Byť někteří, jako můj pradědeček pracující u Thoneta, litovali konce monarchie a měli pocit, že malá země to bude mít těžké a mocnářství bylo funkční, byl vznik Československa nevyhnutelný. Důvodem nebyly jen národní obrození a dekády dlouhé emancipační snahy, bez nichž by samozřejmě vzniknout nemohlo. I kdyby první světová válka nepropukla, ve stávající podobě by císařství nemohlo existovat, po rakousko-uherském vyrovnání bylo jasné, že musí nastat to rakousko-české.
Porážka Německa a Rakousko-Uherska vedla nutně ke konci habsburské monarchie, protože právě ona stála za útokem na Srbsko v roce 1914. Ponechme stranou, kdo všechno ještě chtěl válku, bez tažení na Bělehrad by nezačala. Zatímco Německo přišlo jen o část svého území, národnostně pestré Rakousko-Uhersko se rozpadlo, protože všichni měli pocit, že jim bude líp, když si budou vládnout sami. Hlavně by se však nedokázali dohodnout na nějaké podobě Rakousko-Uhersko-Česka.
Masaryk a maffisté si dobře uvědomovali, že válka jim přinesla výjimečnou šanci dosáhnout samostatného Československa a dokázali jeho vznik u vítězné Dohody prosadit. Roli v tom hrála jejich obratnost a výrazné úspěchy legionářů v Itálii a v Rusku. Právě oni dodávali snahám československých elit o samostatný stát patřičnou váhu.
Vznikem Československa a dalších zemí tak skončila monarchie považovaná za žalář národů a baštu byrokracie. Ani jedno nebyla úplně pravda, v tomto žaláři se národům žilo mnohem svobodněji než třeba v carském Rusku a bez početné byrokracie by mocnářství nefungovalo.
A stejně tak je to i s Evropskou unií, kterou někteří, jako předseda Slovenské národní strany Andrej Danko, populisticky také nazývají žalářem národů. To je ale úplně liché, je to ničím nepodložené přirovnání, i když některé projevy jsou nutně podobné - zásady řízení velkého (polo)státního útvaru jsou všude stejné, pokud nejde o absolutistickou monarchii nebo diktaturu.
Do EU však nikdo nikdy nikoho nenutil vstoupit, natož aby ho k ní vojensky připojil. Všechny členské země do ní nebo jejích předchůdkyň vstoupily dobrovolně. A o žádnou samostatnost jsme v ní nepřišli, tu si zachováváme, i když jsme i součástí většího celku. Máme v něm plná práva, rozhodně větší než samostatná Československá socialistická republika pod nadvládou Moskvy.
Ta nám dokonce říkala, že nesmíme vyvíjet vlastní vrtulníky, že dieselelektrické lokomotivy o výkonu nad 2000 koní se mají vyrábět v SSSR, takže po našich drahách duněli Sergejové pohánění dvoutaktním naftovým motorem a svými šestinápravovými podvozky obrušovaly koleje, a kuličky do ložisek se musely dovážet z Rumunska, kterému to bylo přiděleno v rámci RVHP.
Další říjen nebo Czexit nepotřebujeme, je to jen balamucení lidí ze strany populistických politiků, jimž jde o prebendy ve Sněmovně.
