Článek
To je také hlavní důvod, proč tak zavile útočí na „nacionalistickou” vládu Maďarska, která si vložila do ústavy definici své pospolitosti jako křesťanský národ, drzá opovážlivost, užít ta dvě nesnesitelná slova dávno vyhoštěná z oficiálního slovníku Evropské unie!
Jak známo, unijní proces ideologizace tak jako politické integrace nesmí být uspěchaný, aby nevyvolal odpor, a právě takový karambol teď nastal, když komisařka pro rovnost Helena Dalliová, známá svým pokrokovým extremismem (LBGTQ… atd.), navrhla zaměstnancům Komise nepoužívat různé zastaralé výrazy jako třeba veselé Vánoce, vždyť v postkřesťanské Evropě je slaví většina lidí jako rodinnou dovolenou a jen ta jedna menšina, určená k likvidaci, jim přisuzuje metafyzický význam.
A aby toho nebylo málo, měla její směrnice, po anglickém příkladu železnic, zrušit i tradiční oslovení dámy a pánové (pozor na gender!), nejsme snad dnes všichni kolegové? Lahůdkou na dortě její invence mělo být nahrazení křesťansko-židovských jmen Marie a Jan arabsko-latinskými Malikem a Juliem. Jako Malťanka semitského jazyka jistě ví, jaký šílený úkol by to byl pro Komisi, kdyby se to vzalo od Adama. Něco jí ale uniklo. Evropané jsou stále ještě kulturními křesťany a její jistě dobře míněný návrh považují za provokaci. A také mají svého mluvčího.
Vatikán právě vydal přepis rozhovorů papeže s novináři v letadle na cestě z Řecka. A ostrými slovy František opravdu nešetřil: „Není to poprvé, pokoušely se o to diktatury, Napoleon, nacisté, komunisté… je to absurdní anachronismus.” (…) „EU je nezbytná, ale neměla by zapomínat na ideál zakladatelů a nezavádět ideologickou kolonizaci, ta by vedla k jejímu rozpadu, měla by respektovat svébytnost každé země a neusilovat o uniformitu. Myslím, že to není její záměr, někdy zřejmě neví, co dělá.” (…) „Demokracie slábne, na jedné straně populismus, kdy říkáme národ, ale myslíme tím my, a ne ti druzí, a na druhé straně se národní hodnoty obětují, rozmělňují a řeknu to ošklivě – k impériu, nadnárodní vládě. Je to nebezpečný sen o budoucnosti, o mezinárodní vládě, která zavádí rovnost, stejná ekonomická i politická pravidla. Ta pak ale diktuje i kulturní a společenské chování. A to je konec svobody.”
Pravdivá slova, ale že by papež nevěděl nic o nevolené a nikomu nezodpovědné vládě Komise, nic o jejím jediném pověření – integrovat, budovat stále těsnější Unii?
Slovy anglického filosofa Rogera Scrutona: „Evropský proces integrace odmítá uznat národní kultury a popírá společné civilizační dědictví, bez něhož by Evropa nedávala žádný smysl a ani myšlenka Unie nemohla vzniknout. Ústavní smlouvy a nadnárodní soudy mají nahradit křesťanskou víru a z ní odvozenou morálku novým kultem tolerance menšin, jako by trestaly národy za jejich duševní evropanství. Svým multikulturalismem oslabily nebo zničily radost i sebevědomí národní kultury a odmítnutím křesťanství posilují tendenci chmurného materialismu. To má katastrofální dopad na komunity přistěhovalců, jimž na usmíření s většinovou společností nic neposkytují.”
Rozdíl mezi oběma texty je zjevný, filosof chmurně definuje, papež varuje a diplomaticky nabádá k obratu. A komisařka své nápady prozatím stáhla.