Článek
Z ruské tváře mizí i poslední mírové šminky. Špatně držící mírovou masku Moskva odhodila. Nikde však nevidím, že by naši zastánci míru za každou cenu demonstrovali před ruskou ambasádou a dávali najevo nespokojenost s přístupem Moskvy. Nevidím je křičet požadavky, aby Moskva nestupňovala agresi. Neslyším je říkat, že nejdůležitější je přerušit boje, aby neumírali další lidé včetně civilistů, že je hlavní co nejrychlejší klid zbraní, aby nepřibývalo obětí na obou stranách. Domlouvat se na řešení konfliktu až pak. Jako by lidem chyběly notičky, podle nichž mají hrát. Kdyby jim tak záleželo na míru na Ukrajině, aby neumírali Slované na obou stranách, dali by to najevo. Ale nic. Ticho po pěšině.
Ono je snazší volat po míru než opakovat válečnickou rétoriku Ruska, že bude bojovat tak dlouho, dokud nedosáhne svých cílů. I kdyby takové noty byly rozeslány, hrálo by se podle nich špatně, slova by vázla v krku, neboť většina lidí ví, že za války se mají skoro všichni hůř. Málokdo si přeje stát se hrdinou a nikdo nechce být mrtvým hrdinou, protože ten si svůj okamžik slávy neužije.
Nanejvýš je proto slyšet, že je potřeba pochopit a odstranit kořeny konfliktu, že se Rusko cítilo ohroženo rozšiřováním NATO a měli jsme to brát v úvahu, jak hlásá Moskva a naposled servilně opakuje Václav Klaus, který se tak dostal na stejnou loďku s komunistkou Kateřinou Konečnou.
Jedno je pravda, brát vážně ruská vyjádření jsme měli, abychom se včas připravili na to, co přijde a co lze označit jen jako ruskou agresi.
Kremelskému vedení se nemuselo líbit, že se NATO rozšiřuje směrem k jeho hranicím, a mohlo mít obavy. Žádnému útoku však Rusko nečelilo, na jeho hranicích se nesoustředilo mohutné uskupení sil, které by mohly táhnout na Moskvu. To Rusko soustřeďovalo své jednotky u hranic s Ukrajinou a navzdory všem apelům zahájilo agresivní válku, která se nedá nijak oprávnit a popírá základní zásady mezinárodního práva.
Pokud se Moskva a její příznivci ohánějí potlačováním ruskojazyčné menšiny na Ukrajině, tak by se nemělo zapomínat, kdy k tomu došlo - poté, co nezákonně anektovalo Krym. Pokud by docházelo k potlačování ruskojazyčných obyvatel na východě Ukrajiny předtím, bylo by to za vlády proruského prezidenta Viktora Janukovyče. I často připomínaný požár Domu odborů, při němž zemřelo 48 lidí, se odehrál 2. května, tedy dva měsíce po anexi Krymu a čtyři týdny poté, kdy proruské síly obsadily budovu tajné služby a správy Doněcké oblasti. To je, jako bychom měli nechat koncem 30. let v Sudetech beztrestně řádit henleinovské freikorpsy. Ukrajina už byla pod ruským útokem, což není žádnou obhajobou toho, co se stalo v Oděse.
Extrémní ruské požadavky kladené na Kyjev ukazují, o co ve skutečnosti jde. Mír Moskva chce jen proto, že je lepší dosáhnout cílů bez boje než za cenu krve vlastních vojáků a tun zničené výzbroje, na což jí americký prezident Donald Trump hloupě skáče. Je potřeba pamatovat na výrok Carla von Clausewitze: „Válka je pokračováním politiky jinými, tudíž vojenskými prostředky.“ Zahájení války neznamená, že se cíle mění. Jen se k jejich dosažení použije vojenské síly. Pokud by se však naskytla možnost dosáhnout jich bez dalšího boje, je to lepší. Vojevůdci rádi vítězně vstupují do dobytých měst, aby ukázali své schopnosti, ale vůdci raději získají vše s minimem ztrát. Nefascinuje je druhý největší vojevůdce antiky Pyrrhos, který sice vyhrál, ale za cenu ztráty své armády. Chtějí vše co nejlaciněji a toho se Putin drží. A pokud to nejde politicky a nestačí mu podpora páté kolony svých věrných, bude dál používat vojenskou sílu bez ohledu na to, co si myslí jeho příznivci.